Reklamní set pro Drůbežárnu Xaverov

Reklamní kuřácký set pro Drůbežárnu Xaverov, porcelánka Royal Dux, 60. - 70. léta

Pension Zgoda

Budovu pensionu Zgoda na stejnojmenné ulici ve Varšavě navrhl architekt Zygmunt Stępiński (1908-1982) na nároží, které bylo vybombardováno během 2. sv. války. Na návrhu z roku 1960 s architektem spolupracoval Andrzej Ilecki (1928) a ke stavbě došlo v letech 1961-1966.

Objekt byl původně plánován jako nájemní dům s 69 byty, z toho 51 garsonkami o rozloze 24 metrů čtverečních (na každém patře 5) a 18 o něco větších bytů pro bezdětné páry. Během stavby byl však účel objektu - vzhledem k jeho výhodné poloze v srdci města - změněn na pension s restaurací Szwajcarska na parteru.

Rizalit stavby s podivuhodnými balkónky byl obložen travertinem, boční křídla zdobí červené pohledové cihly.

Koflík s medvědama

Lázeňský koflík z lázní Krynica, bílý porcelán, porcelánka Ćmielów, 60. léta

Sejdeme se pod rotundou

Kruhový objekt "Rotunda" na křižovatce Jeruzalémských alejí a Marszałkowské ulice ve Varšavě se ihned po své dostavbě v roce 1966 stala nejčastějším místem dostaveníček všech správných varšavanů.

Rotundu navrhl už v roce 1960 polský architekt Jerzy Jakubowicz jako součást rozsáhlého území obchodních domů, pasáží a administrativních budov, zvaného někdy Východní stěnou, jindy prostě "Centrum". Hlavním architektem obchodní čtvrti byl tehdy Zbigniew Karpiński (1906-1983). V budově se již od 60. let nachází banka.

Stavba byla výrazně poškozena v roce 1979 při nešťastném výbuchu plynu, při kterém zahynulo 49 osob, především pracovníků banky. Budova byla ze 70% zničena. Během pouhých osmi měsíců byla budova uvedena do takřka původního stavu a obětem neštěstí zde byla odhalena pamětní deska.

Stavba byla v posledních letech mnohokrát ohrožena zbouráním, na jejím místě byly plánovány mrakodrapy. Magistrát města však projekt pokaždé zamítl.

Hyperbolický paraboloid uprostřed města

Železniční zastávku na jedné z nejrušnějších tříd ve Varšavě - Jeruzalémských alejích - navrhli v letech 1954-1955 architekti Arseniusz Romanowicz a Piotr Szymaniak. K její realizaci však došlo až v letech 1960-1962.

Architekti jako jedni z prvních ve východní Evropě vnesli do architektury čistý tvar hyperboly a paraboly. Inspirovali se tvorbou španělsko-mexického architekta Felixe Candely (1910-1997).

Když prší, z mozaikové střechy pavilonu se stává fontána.

Pavilon s pokladnami a čekárnou se nachází v úrovni ulice, postavený přímo na můstku nad nástupišti. Po schodech se pak sestupuje na dvě nástupiště.


Architekt Arseniusz Romanowicz byl autorem většiny varšavských železničních nádraží a zastávek, v roce 1975 navrhl také kultovní Dworzec Centralny. Na většině projektů v 60. letech spolupracoval s předčasně zesnulým Piotrem Szymaniakem (1911-1967). Romanowicz zemřel 9. února minulého roku v požehnaných 98 letech. Ještě za života získal přídomek "polský Niemeyer".

Kosmické hříbky

V letech 1961-1966 byl ve Varšavě podle návrhu polského architekta Andrzeje Iwanického postaven experimentální celek rodinných domků zvaných "kosmické hříbky". Nakonec bylo způvodně plánovaných sedmdesáti domů postaveno deset, projekt ztroskotal na napřiměřené nákladnosti. Každý domek sestával z dvou spojených obytných kopulí s terasou a podzemní garáží.

Ke stylovému domku patří stylový vůz...

Ovšem do dnešních dnů se v původní podobě zachoval jediný dům, ostatní se proměnily podle vkusu a kreativnosti svých majitelů - k nepoznání.

Corbu a Kunio v Uenu

Jediným architektonickým dílem Le Corbusiera na západní polokouli je Muzeum západního umění (National Museum of Western Art) v parku Ueno v Tokiu. Jako akt poválečného japonsko-francouzského přátelství jej v roce 1957 navrhl pro umístění sbírek západního umění.

Le Corbusierův návrh rozpracovali a v roce 1959 realizovali jeho tři japonští žáci Kunio Maekawa, Junzo Sakakura a Takamasa Yoshizaka. Podle návrhu Maekawy bylo také muzeum v roce 1979 rozšířeno. Více o muzeu ZDE a ZDE.

Naproti velkorysé Le Corbusierově stavbě stojí neméně impozantní Tokijská koncertní hala (Tokyo Metropolitan Festival Hall) od zmíněného Le Corbusierova žáka Kunia Maekawy z let 1957-1961.

Architekt Maekawa pracoval na obou projektech přibližně ve stejný čas a sám prosadil umístění koncertní haly na nepříliš vhodný pozemek (přes ulici se nachází rozsáhlá stanice podzemky) přímo naproti vznikajícímu Muzeu západního umění.

Jeho projekt nezapře corbusierovský rukopis, v detailu je však mnohem zdobnější. Interiéry jsou pojaty nesmírně velkoryse, základními barvami jsou zde zlatá, rudá a modrá v kombinaci s šedí betonu.

Foyer před hlavní koncertní síní má strop připomínající noční oblohu, samotný vstup do síně připomíná hrobky egyptských vládců.

Vstupní hala s plastickým zlatým pásem nad pokladnami. Vpravo intimní prostor šaten s keramickou geometrickou podlahou.

Obě uenské betonové stavby jsou pietně udržovány a opečovávány, takže se i po padesáti letech můžeme kochat jejich brutalistní krásou.

Koncertní hala byla otevřena v roce 1961 slavnostním koncertem Newyorské filharmonie pod vedením Leonarda Bernsteina.
Stala se nejslavnějším dílem architekta Kunia Maekawy (1905-1986).

Thor podle Teodora

Thor Heyerdahl: Kon-Tiki, Aku-Aku, Osveta, Bratislava 1960, návrh obálky Teodor Zádrapa

Kostelíček od Kenza Tange

Katedrála Panny Marie v Tokiu byla vybudována na místě kostela zničeného bombardováním na konci 2. sv. války. Díky finanční pomoci německých věřících z Kolína nad Rýnem mohl být v roce 1960 zadán návrh kostela architektovi Kenzo Tange (1913-2005), pro kterého to byla teprve druhá prestižní zakázka. Během příštích let se však stal zakladatelem architektonického strukturalismu a jedním ze tří nejvýznamnějších japonských architektů dvacátého století.

Katedrála s radikální železobetonovou konstrukcí ve tvaru kříže byla pokryta nerezovými pásy, které jí dodávají metafyzickou atmosféru.

Šedesát jedna metrů vysoká zvonice se čtyřmi zvony přivezenými z Německa má kosočtvercový půdorys a její útlý vrcholový kříž jakoby se ztrácel v nebi.

Uvnitř byl vytvořen strohý prostor pod stanovou plachtou z šedého betonu, jíž tu a tam proniká světlo.

V postranních kaplích se našlo místo také na sochařsky ztvárněnou křtitelnici, na níž dopadá světlo kulatým stropním oknem jako symbol Boží přítomnosti.

Katedrála je sídlem diecéze korejské katolické církve v Tokiu. Většina účastníků bohoslužeb je korejské národnosti, pouze dvacet procent z nich má japonské občanství.

Plášť katedrály prošel v roce 2007 náročnou renovací, takže zase září v celé své kráse do daleka.

Kenzo Tange během výstavby kostela navrhl také jednu ze svých nejznámějších staveb - Olympijskou sportovní halu (1964, Jojogi, Tokio), za kterou v roce 1987 získal prestižní Pritzkerovu cenu.

Když Kenzo Tange v roce 2005 zemřel, měl pohřeb právě v této katedrále.

Další fotografie kostela najdete třeba ZDE.
Informace o architektovi v angličtině najdete ZDE.

Pour Féliciter 2009!

Všechno nejlepší do nového roku!