Seydlovi maňásci

Při návštěvě zánovní (a mimochodem - vynikající) stálé expozice Muzea loutkářských kultur v Chrudimi jsem nevěřil svým očím, když jsem spatřil maňáskové divadlo od Zdenka Seydla!

Tento všestranně nadaný výtvarník, grafický designér, typograf a scénograf si vlastní kulisy k maňáskovému divadlu vytvořil na přelomu 40. a 50. let 20. století. Maňásky údajně navrhl v 50. letech jako prototypy pro průmyslovou výrobu. Setkal se s nimi někdo, pamatujete si je?

Hračky pro pokročilé

Při listování časopisem Plastické hmoty a kaučuk, který od roku 1964 vydávalo Státní nakladatelství technické literatury, jsem narazil na několik fotek z Fatry Napajedla. Nemůžu se o ně s vámi nepodělit, a pokud jste jako já blázni do hraček Libuše Niklové, utíkejte rovnou pro zvětšovací sklo. Nakonec vám bude odměnou stručný přehled československých výrobců hraček.

Jistý si nejsem, ale tipuju, že na fotografii tří návrhářek z Fatry je paní Niklová ta úplně vpravo.

"Hračka labuť svařovaná z PVC, dlouhá 125 cm. Je to nejdelší hračka, která se v závodě vyrábí. Má tři vzduchové komory, takže je vhodná nejen ke hře na písku, ale i k plavání. Současně je i dekoračním předmětem." Návrh Alfred Klug, 1962.

"Záběr z výrobny vodních hraček v ČZGP, závod Fatra Napajedla."

"Vysokofrekvenční svařování nafukovacích hraček z PVC v ČZGP, závod Fatra Napajedla." Na stole Kočka Micka, návrh Libuše Niklová, 1963.

Ocenění, která v roce 1964 pro Fatru Napajedla získal Kocour Libuše Niklové: cena Ostravských výstavních trhů Zlatý kahan a Medaile Libereckých výstavních trhů.

Dobová výstavní expozice Fatry Napajedla, vlevo dole harmoniková zvířátka.

Dobová výstavní expozice Fatry Napajedla s nafukovacími hračkami.

Upomínkové předměty pro II. celostátní spartakiádu (1960), mj. Cvičenka (1959) a Cvičenec v kruhu (1954) Libuše Niklové. Vyráběl Gumotex Břeclav.

...A takto se hračky vystavovaly ve výlohách hračkářství, v době, kdy na plátna československých kin vtrhly filmy s Vinnetouem. Reprodukce jsou z časopisu Propagace. Všimněte si mimo jiné nafukovací Kočky Micky, Opice a gumových hraček Hanka a Ptáček.

Kdo najde nafukovacího Námořníka?

A teď už slíbená loga největších výrobců hraček v Československu, podle stavu v roce 1963:

 Hamiro, n. p., Příbram. Výrobce plyšových hraček a maňásků.

 Sved, lidové výrobní družstvo, Liberec. Vyrábělo plechové hračky a autíčka z bakelitu.

Tatrasmalt, n. p., Matejovce. Vyráběl mechanické plechové hračky a autíčka s elektrickým pohonem.

Tofa, n. p., Semily. Vyráběl stolní hry a dřevěné hračky.

IGLA, n. p., České Budějovice. Vyráběl mechanické plechové hračky a plastová autíčka s elektrickým napájením.

 Fatra, n.p., Napajedla. Vyráběl hračky z polyethylenu a novoplastu.

Továrny dětských vozidel, n.p. Mělník. Vyráběl dětské kočárky.

Továrny dětských vozidel, n. p., Duchcov. Vyráběl dětské kočárky.

IGRA, lidové družstvo pro výrobu hraček, Praha. Vyrábělo plastové hračky, zvláště autíčka.

Lidová tvorba, Uherský Brod. Vyrábělo panenky, zvláště v lidových krojích.

Lipta, lidové výrobní družstvo, Liptál. Vyrábělo hračky z přírodních materiálů podle lidových vzorů.

Plastimat, n. p., Jablonec nad Nisou. Vyráběl plastové hračky, například dětské nádobíčko.

Směr, lidové výrobní družstvo, Praha. Vyrábělo plastové hračky, logické hry a stavebnice.

Plzeňské dílo, lidové výrobní družstvo, Plzeň. Vyrábělo plastové hračky.

Devadesátiny Jiřího Šlitra

Jiří Šlitr by zítra oslavil devadesáté narozeniny. Nejen, že se v 60. letech natrvalo zapsal do dějin české hudby, divadla a snad i filmu a televize, byl talentovaný i výtvarně. Jeho nezaměnitelné kresby se dočkaly mnoha výstav, působil i jako ilustrátor, ale o tom už jsem psal dříve a určitě ještě psát budu.

Jiří Šlitr měl vkus. Svůj byt si nechal navrhnout architektem a vybavil jej tím, co měl rád: starožitnostmi, uměleckými díly, hudebními nástroji, knihami a grafikami. Až se nechce věřit, že takto všestranně sladěný interiér existoval v Československu v roce 1969. A zcela určitě to byl jediný československý soukromý byt, v němž visela olejomalba od Joana Miró.

Jiří Šlitr si svého bytu na pražských Malvazinkách příliš neužil. Ještě téhož roku, na Boží hod vánoční, byl nalezen mrtev ve svém ateliéru. Začátkem roku však ještě stihl pozvat redaktory časopisu Domov, aby pro dubnové číslo interiéry jeho domu zvěčnili. Díky tomu si je můžeme prohlédnout i dnes.

Jiří Šlitr (1924-1969)

Unesen mimozemšťany

Jaké to je, být unesen mimozemšťany do jejich vesmírné lodi? Obyvatelé Kielc, dvousettisícového města na půl cesty mezi Krakovem a Varšavou, to vědí docela přesně. Už od půlky osmdesátých let si to můžou vyzkoušet pokaždé, když se rozhodnou cestovat meziměstským autobusem.

Unikátně řešené autobusové nádraží navrhl v roce 1975 architekt Edward Modrzejewski. Přizval si do týmu odborníka na dopravu, inženýra stavebních konstrukcí, statika a interiérového návrháře, a společně vytvořili jedno z nejpozoruhodnějších děl poválečného modernismu.

Stavba zabrala čtyřhektarový pozemek v centru města, v těsné blízkosti vlakového nádraží a kostela sv. Kříže. Pokud by někoho spojení vesmírné lodi a neogotiky šokovalo, nechť je mu úlevou fakt, že kostel byl dokončen a vysvěcen teprve v roce 1963, tedy pouhých dvanáct let před návrhem nádraží...

Budova má tři podlaží, výšku 14 metrů a půdorys ve tvaru kruhu o průměru 80 metrů. Zcela výjimečný je způsob, jakým byla vyřešen zcela bezkolizní provoz - pěší cestující přijdou do kontaktu a autobusem teprve na nástupišti. Nádraží bylo projektováno tak, aby dokázalo odbavit až tisíc cestujících za hodinu.

Nádraží má dva vchody: jeden od centra města s pěší zónou, druhý od vlakového nádraží. Ačkoli zůstáváme stále na úrovni okolního terénu, třicetimetrová chodba nás zavede pod zem, přímo do útrob nádraží.

Celé nádraží je totiž obklopeno dvanáct metrů širokým pásem zeleně, jakýmsi ochranným valem, který je zároveň hlukovou bariérou a zachytává zplodiny.

Vcházíme tedy dovnitř a na chvíli se loučíme s denním světlem.

Brzy se však vynoříme v okrouhlém prostoru s pokladnami. Boční schodiště přivádí do prostoru denní světlo. Nechybí toalety, stěny jsou obloženy porcelánovými střepy zalitými do betonu. Podlaha je žulová, pokladní přepážky mají pult z červeného mramoru. Osvětlení, ozvučení a kamerová ostraha jsou skryty v podhledech se strukturou včelích pláství. Ano ano, Velký Bratr takto dohlížel na cestující již v roce 1984!

Po zakoupení jízdenky směřujeme centrálním schodištěm do horního podlaží. Autoři zde projektovali pojízdné schody, bohužel se je tehdy přes veškeré úsilí nepodařilo v Leningradu sehnat. Asi mělo přednost pražské metro. Připomínají je alespoň zaoblená madla.

A už jedeme - pardon, kráčíme - vzhůru k výškám. Pod bdělým okem průmyslové kamery.

Čeká nás jeden z nejpůsobivějších vynálezů architektury - prosvětlená kupole nad prostorem bez jakýchkoli vnitřních opěr. Cítíte tu přímou linii? Římský Pantheon - Hala století ve Vratislavi od Maxe Berga - budova Předsednictva vlády (Prezydium Rządu) ve Varšavě od Marka Leykama - Pavilon Z na brněnském výstavišti?

Hala slouží jako čekárna. Do roku 1990 byl celý parter prosklený. Kromě dostatku nepřímého světla tak měli cestující možnost přímo hlídat "své" nástupiště a počkat až do příjezdu autobusu v teple a pohodlí. V posledních dvaceti letech většinu parteru obsadily kiosky a budky s rychlým občerstvením.

Schody dále vedou do nejvyššího patra na ochoz, z něhož jsou přístupné prostory administrace. Nádraží mělo v době svého vzniku 100 zaměstnanců.

Stylový mobiliář.

Pragotronové hodiny značky Metron.

Kónické sloupy podpírající patro administrace.

Kombinace tří materiálů: dřevo, kámen, hliníkové obklady.

Na deseti železobetonových podpěrách je zavěšena skleněná fasáda zakončená kupolí. Pár metrů krytým venkovním koridorem, a jste na nástupišti, kde už čeká váš autobus. Nasedat! 

Nádraží bylo prohlášeno kulturní památkou místního významu (vyhlašuje místní samospráva). V roce 2011 celý objekt koupil spolu se zkrachovalou firmou PKS Kielce slovenský investor, který v roce 2013 ohlásil plán obklopit nádraží ze všech stran nákupním centrem. Projekt si můžete prohlédnout ZDE. Město Kielce se proti tomuto plánu rázně postavilo a trvalo na plném zachování kulturní památky včetně její funkce. V územním plánu následně vymezilo prostor pro novou výstavbu tak, aby pohled na nádraží s kostelem sv. Kříže zůstal nedotčen.

Majitel nádražní budovy následně celý projekt odložil na neurčito. Podle svých slov počká, až budova spadne sama.

Na rozloučenou dodávám neon z nedalekého vlakového nádraží v Kielcích.

Archivní a jiné snímky autobusového nádraží najdete například na stránkách Powojenny Modernizm.