Z čerstvého tisku

Hurá! V květnovém čísle prestižního polského časopisu 2+3D nám vyšel článek o československém a polském "bruselu". Deset stran šťavnatého počteníčka!

Brutalismus v Tel Avivu

Tel Aviv je vyhlášenou mekkou milovníků funkcionalistické architektury. Odhaduje se, že v tomto městě bylo ve 30. letech 20. století postaveno až 1500 budov v bauhausovském stylu. Tel Aviv však měl to štěstí, že odkaz bílého funkcionalismu rozvíjeli místní architekti i po druhé světové válce a dodnes tu najdeme mnoho skvostů poválečného mezinárodního modernismu.

Bauhaus se nakonec promítl i do některých brutalistních staveb ze 70. let, v místních betonových monumentech však najdeme i vlivy strukturalismu a metabolismu. Ani telavivské stavby 70. let se nevyhnuly dobře čitelnému vlivu tří guruů poválečné moderní architektury: Corbusiera, Kahna a Niemeyera.

Louis Kahn i Oscar Niemeyer mají v Tel Avivu dokonce své vlastní realizace, to jsem bohužel zjistil až po návratu. Tak snad někdy příště...

Začneme pěkně od moře: od začátku sedmdesátých let dělí vyhlášenou pláž Gordon od města betonové náměstí Atarim, jehož plocha zakrývá čtyřproudovou silnici. Obyvatelé města tak mohou bezpečně přejít rovnou k moři.

Už v době výstavby byl tento projekt kritizován zastánci přirozenější podoby mořského pobřeží. Po čtyřiceti letech stavba sice stále slouží primárnímu účelu, obchody a restaurace jsou však už dávno zavřené a vše postupně chátrá. V restaurační "rotundě" je dnes striptýzový bar.

Architekt Yaakov Rechter (1924-2001), autor náměstí, rotundy i roztomilých betonových slunečníků, byl synem neméně významného architekta Zeeva Rechtera (1899-1960), narozeného na Ukrajině, nadšeného Le Corbusierova žáka a spolutvůrce izraelského "bílého funkcionalismu".

O kus dál po pobřeží na sever se v parčíku na skaliskách usadil corbusierovský vetřelec, dnes hotel Hilton. V letech 1962-1965 jej tu postavili opět podle návrhu Yaakova Rechtera, který předvedl, že i v Izraeli se dá postavit pořádný brusílkovský panelák. Všechny pokoje mají lehce pootočený balkon, aby z každého bylo vidět moře.

V roce 1958 se také Izrael účastnil světové výstavy EXPO v Bruselu. Národní pavilon tehdy postavil architekt Arieh Sharon (1900-1984), původním jménem Ludwig Kurzmann, který se narodil v Haliči a studoval v Brně na Technické stavební škole. Později studoval v Desavském Bauhausu u Waltera Gropia a byl jedním z těch, kteří po roce 1930 přenesli středoevropský funkcionalismus do Svaté země.

Sharon se však nezastavil u elegantních křivek a experimentoval až do pozdního věku. V době, kdy se stavěl jeho pavilon v Bruselu, dokončoval také prestižní zakázku na sídlo Světové sionistické organizace v Tel Avivu (1957).

V roce 1965 začal trvale spolupracovat se svým synem Eldarem Sharonem (?-1994), významným představitelem světového architektonického strukturalismu/metabolismu. Společně navrhli také izraelský pavilon pro EXPO 67 v Montrealu nebo budovu Izraelské národní banky v Jeruzalémě.

Začátkem 80. let obohatili kampus Tel Avivské univerzity vynikající stavbou Sacklerovy lékařské fakulty. Pokud si ji chcete prohlédnout ve filmu, doporučuji skvělý Vávrův a Lipusův dokumentární cyklus Šumné stopy.

Nedaleko Lékařské fakulty se nachází další perla betonové architektury 60. let - Souraskyho ústřední knihovna. Navrhlo ji manželské i architektonické duo Michalea a Sulamith Nadlerových, dokončena byla v roce 1968.

A konečně nějaký důkaz o přetrvávajícím vlivu Bauhausu v telavivské architektuře 60. a 70. let: výškový dům Metzudat Ze'ev v ulici Krále Jiřího. Architekt Mordechaj Ben-Horin jej stavěl od roku 1936 až do roku 1963. Co začalo jako bílý funkcionalismus, skončilo o třicet let později jako betonový brutalismus s rozkošnými křidélky na atice.

Pelikán a jiné ptactvo Vincence Vinglera

Bílou keramickou plastikou Pelikána bych rád připomněl sochařské dílo Vincence Vinglera (1911-1981), předního tvůrce zoologických námětů v českém sochařství 20. století.

Vingler byl umělec, který si za svůj životní umělecký cíl vytkl portrétování živočišné říše. Snad právě díky této politicky nekonfliktní volbě bylo jeho dílo často vystavováno a umisťováno ve veřejném prostoru.

Vinglerovy ptačí plastiky nemohly chybět ani na výstavě EXPO 58 v Bruselu: Volavka našla své místo v atriu československého pavilonu, Pelikáni zase na terase restaurace Praha. Právě Vingler byl spolu s Jaroslavem Ježkem tvůrcem jednoho z fenoménů bruselského stylu - všudypřítomných a obligátních volavek.

Kolekci velkých bronzových odlitků jeho zvířat najdeme dodnes v Zoologické zahradě v Praze-Troji (mezi jinými i pelikány, viz web Vetřelci a volavky: http://www.vetrelciavolavky.cz/sochy/pelikani). Ne náhodou právě v Trojském zámku uspořádala v roce 2012 Galerie Hlavního města Prahy Vinglerovu zatím nejrozsáhlejší posmrtnou výstavu, nazvanou jednoduše Sochy zvířat. (O výstavě si přečtěte zde.)

Poměrně dobře je sochař zastoupen i ve sbírkách českých galerií a muzeí. Jeřába (1950) a Kohouta (1949) můžete spatřit třeba v expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně:

Například podle této plastiky Kohouta vznikla varianta pro malosériovou výrobu v keramice. Vinglerova zvířata v keramické hmotě vyráběly pobočky Spojených keramických závodů Znojmo n.p. a distribuoval je Český fond výtvarných umění prostřednictvím svých prodejen Dílo. Keramického kohouta jsem publikoval před rokem.

Podobně tomu bylo i s Pelikánem ze začátku 60. let. Podle Vinglerova návrhu jej vyráběly keramické závody a distribuovalo Dílo původně za cenu 61,50 Kčs (údaj podle časopisu Panorama, který pravidelně uveřejňoval "Novinky v prodejnách Díla"), později v ceně 45,- Kčs.

Ne vždy je Vinglerovo sochařské dílo hodnoceno pozitivně, mnohdy je označován za rutinéra a oportunistu. V žánru drobné keramické či bronzové plastiky však Vincenc Vingler zůstává mistrem nad mistry.