Jitro v cirkuse

Jedna z rozměrově největších porcelánových plastik Jaroslava Ježka patří mezi dobře známé objekty, mnohokrát publikované v dobovém tisku, vyráběné ve velkých sériích a dodnes dobře dostupné v bazarech i internetových obchodech. Přesto je Jitro (1959) obestřené rouškou interpretačního tajemství.

Říká se, že ji Ježek navrhl jako dar své manželce u příležitosti jejich svatby. Jindy se zase uvádí, že v této plastice Ježek svou ženu portrétoval. Časopis Czechoslovak Glass Revue zase zdůrazňuje Ježkovu celoživotní fascinaci koňmi, která se po rané spolupráci s Karlem Havlíčkem (společná práce Kůň, 1950) a sérii Klisničky a dvou Hřebečků (oceněné na EXPO 58) projevila také zde.

Pamětníci zase uvádějí, že právě tato rozměrná plastika patřila mezi nejoblíbenější svatební dary; vzhledem k jisté intimitě výjevu prý obvykle končila v ložnici na šatní skříni.

Proč dal sochař svému dílu název Jitro, zůstane asi už Ježkovým osobním tajemstvím. Těžko bychom na postavu na koni nahlíželi jako na slečinku, která se právě probudila (na koni) a zrovna se protahuje. Mnohem pravděpodobněji jde o cirkusový výjev akrobatky, provádějící krasocviky na koni - kůň zde není zachycen v přirozeném poklusu, naopak zvedá přední nohu a sklání hlavu jako při drezúře. Připomeňme, že cirkusové motivy nejsou Ježkovi úplně cizí - připisuje se mu ve stejné době navržená vtipná drobná figurka Groteska s klaunem tahajícím za ocas slona.

Víte o Jitru něco víc? Podělte se o to s námi.

Vánoce jedné rodiny

Prohrabal jsem sbírku diapozitivů a našel pár vánočních momentek anonymní rodiny z let 1974-1986. Třeba Vás zaujmou nejen divokým dezénem bytového textilu. Níže najdete mé tipy, na co se zaměřit:

 

nafukovací pes, brýle, igelit na ubrusu

hlasatelka, plzeňské, karafiáty

křeslo z Jitony

křesla z Jitony s koženkovými ochrannými přehozy

svíce ve tvaru šišky

gramofon, "neklid" na televizoru

Napoleon, Archivní víno

Elka ve vitrínce, medvěd ze Směru

panenka, neutřený prach

balicí papír

kosmonaut a další hračky

skrytý dárek pod židlí s třemi vrstvami ochranných přehozů (!)

saténový outfit

Dačického pohár

dva budíky Prim na televizoru

balicí papír s potiskem "Textil"

Olympiáda Moskva 1980 (na Vánoce roku 1986)

ubrusy

lyže Formule, lampa, dort.

Pour Féliciter 2016

Krásné sváteční dny a hodně štěstí do nového roku 2016!

Tácky z Plastimatu

Umělohmotné výrobky severočeského Plastimatu mě zaujaly asi před deseti lety. Prvním impulsem byla zřejmě výstava designéra Jiřího Hofmana v Severočeském muzeu v Liberci v roce 2006, díky níž tento návrhář notoricky známého kuchyňského nádobí, obalů a různorodých pomůcek vystoupil z anonymity.

Na aktuální výstavě v olomouckém Muzeu umění můžete najít třeba Hofmanův pětilitrový kanystr z roku 1962 s organickým tvaroslovím, nebo kosmickou dózu na ovoce, kterou už jsem tu kdysi představil.

Dnes jsou na řadě mé oblíbené tácky o velikosti 12 x 12 cm, které už zachránily nejeden večírek, silvestr i grilování. V produkci Plastimatu měly modelové číslo 310013. Nejdřív jsem někde koupil sadu žlutých tácků s jemným potiskem (šrafurou připomíná umakart z panelákových koupelen, kdysi už jsem se jím tady taky kochal).

V průběhu let jsem ale zjistil, že se vyráběly i tácky reklamní a pár jsem jich také postupně nabyl. Tři z nich nesou potisk pražských hostinců a vináren, ty se jednoznačně používaly jako popelníčky a bylo jich takto hodně zničeno.

Ten poslední si objednala Benzina pro svou propagačně-výchovnou kampaň na recyklaci motorových olejů.

Porcelán na export

Nedávno jsem ve vědecké knihovně objevil úžasný zdroj informací o československém skle, porcelánu a keramice mezi léty 1958 a 1968. Zatím jsem u ročníku 1963, ale už teď se chci podělit o své nadšení.

Je to časopis, který se jmenuje Czechoslovak Glass Review a bylo možné jej koupit ve čtyřiceti zemích světa. V USA například stál půl dolaru, roční předplatné dolarů šest. Vycházel ve čtyřech jazykových mutacích (anglicky, německy, francouzsky, španělsky - kupodivu rusky ne!) a byl výkladní skříní československého socialistického exportu. Vydávala ho organizace RAPID, sídlící ve stejnojmenném secesním paláci v Praze na Příkopech (konkrétně v ul. 28. října 13). Očividně to byl nějaký vydavatel propagačních materiálů pro zahraničí, víc o tom zatím nevím. Šéfredaktorem byl jistý Miroslav Vondra, po němž se google slehl, vítr však vane od Glassexportu.

Ve srovnání s domácími časopisy jako Domov, Tvar či Sklář a keramik, na tomto magazínu se nijak nešetřilo: křídový papír, část časopisu v celobarevném tisku, kvalitní grafika, dárečky předplatitelům, vložené bibliofilské novoročenky... Tahle krása prostě musela přinášet valuty.

A nyní tedy k prvnímu z objevů: narazil jsem na sérii barevných fotografií servisů, o které se s vámi nyní dělím, a které mě velmi překvapily svým výrazem. Nejde o to, že "brusel v barvě" je sám o sobě spíš vzácnost; tyhle stylizované fotografie totiž vůbec nesedí k standardu naší reklamní fotografie počátku šedesátých let. Vlastně jsou naprosto "nebruselské" a hodily by se spíš do katalogu Neckermanna nebo Magnetu let sedmdesátých. Zkrátka o dobrých deset, patnáct let předběhly dobu.

Tahle měli Ježkovy a Chlíbcovy servisy vnímat zákazníci na Západě. Jistě mezi nimi poznáte naše "rodinné stříbro" oněch let: Elka, Leona, Praha, Blanka, Ivana, Tria, Cyrano, Manon... Nebo je to opravdu jen kvalitou tisku?

PS: v knihovně se může fotit jen na automat a v polních podmínkách, takže se omlouvám za nějaký ten občasný odlesk nebo stín. Já vím, je to paradox.

...A jako bonus: nerealizovaný studentský návrh neznámého studenta Keramické školy v Bechyni - hotelový čajový servis z roku 1963. Není roztomilý?