Exportní svítidla Josefa Turka

Sklárny ve Valašském Meziříčí vyráběly kromě dobře známé produkce skleněných svítidel a širmů také luxusnější exportní výrobky. Sérii reklamních fotografií těchto kousků reprodukuji z časopisu Czechoslovak Glass Review. Všechny se vyráběly přibližně v polovině 60. let a pod návrhy jsou nejčastěji podepsáni Josef Turek a Jaroslav Antonín Junek.

Josef Turek (*1927) je trochu pozapomenutý sklářský výtvarník, v letech 1950-1955 student v ateliéru prof. Karla Štipla na VŠUP v Praze, účastník XI. trienále v Miláně v roce 1957.

Navrhoval broušené a ryté sklo, olovnatý křišťál, zabýval se glyptikou, jeho díla prodávala Umělecká řemesla. Jako designér spolupracoval se sklárnami ve Valašském Meziříčí a Spojenými sklárnami Lednické Rovne. Více zatím nevím.

Josef Turek, 60. léta 20. století.

Pozornost si zaslouží nejen svítidla, ale i reklamní fotografie. Jejich autor zatím zůstává neznámý.

Zpackaný lišák

Dvě drobné porcelánové plastiky s námětem lišky navrhl Jiří Černoch v roce 1964 pro porcelánku v Duchcově.

Ta první se vyráběla poměrně dlouho a v různých barevných variantách a typech dekorace. Psal jsem zde o ní už před osmi lety a mohli jste si ji prohlédnout na nedávno skončené výstavě. Zajímavé na ní bylo, že Černoch (nebo někdo z malířů či malířek porcelánu v Duchcově, skrytý pod číslem 15) na ní poprvé použil techniku kresby tušovým perem pod glazuru, kterou do té doby na svých figurkách používali výhradně polští tvůrci.

Ta druhá liška byla sice častěji publikována v dobovém tisku (viz např. Sklář a keramik, roč. 1966, Czechoslovak Glass Review 7/1967), v současnosti je však mnohem vzácnější. Důvodem, proč se jí tolik nevyrobilo, mohla být nezvládnutá technologie výroby. Vysvětlím to:

Když se podíváte na exemplář na fotografiích, možná Vám bude divné, že má liška tak tenké, srnčí nožky, které navíc nestojí na plošce, ale na hraně. Nevhodně subtilní nožky se totiž ještě před výpalem prohnuly pod tíhou porcelánové masy, kterou měly nést. A tak je tahle figurka vlastně zmetkem, který se z Duchcova nikdy neměl dostat. Anebo měl být alespoň označen viditelnou římskou II pro výrobky nižší kvality.

Sklo ve sluneční záři

V pátek jsem zase po nějaké době navštívil Veletržní palác u příležitosti 220. narozenin Národní galerie. Opět jsem ve stálé expozici mohl obdivovat Roubíčkovu nádhernou prostorovou kompozici s názvem Sklo-hmota-tvar-výraz, vytvořenou pro Československý pavilon na světové výstavě v Bruselu. Tedy její autorskou repliku vzniklou pro sbírku NG po roce 2000.

Jen mě mrzelo, že toto úžasné sklářské dílo není možné sledovat v přirozeném denním světle. Sluneční svit je totiž v celém svém barevném spektru pro pozorování estetických vlastností skla nejlepší.

Nejzajímavější efekty dělá v kombinaci se slunečními paprsky hutní sklo. Mnozí jím pohrdají, protože je ho všude dost, prodává se obvykle za stokorunové částky a vesměs jde o anonymní výrobky mnoha českých skláren (připomeňme Škrdlovice a Chřibskou). Ale stejně stojí za to mít doma pár kousků pro ty kouzelné chvíle, kdy se o nich opře slunce.

Známky z Bruselu a Ósaky

Dnes se podíváme na sérii československých známek vydaných u příležitosti světových výstav EXPO.

Bruselskou výstavu v roce 1958 doprovodila série Františka Hudečka (pohled na pavilon) a Karla Svolinského (ČS výrobky). Zatímco Hudeček tentokrát odvedl poctivou práci bez osobních ambicí (oproti jeho silně autorským známkám s vesmírnou tématikou), Svolinský se držel svého nezaměnitelného líbezného (a líbivého) rukopisu, který už dobře známe z jeho květinových sérií. Tématicky se držel výrobků a vynálezů, které tehdy Československo hrdě představovalo valutovým zákazníkům: samozřejmě nemohlo chybět sklo a bižuterie, ale také textil a hračky. Průmysl zastupuje Kaplanova turbína, jež byla zavěšena před vstupem do našeho pavilonu.

Známky k výstavě v Montrealu (1967) ještě nemám kompletní, tak přijdou na řadu později.

Poslední dnešní šestice známek byla vydána k EXPO 1970 v japonské Ósace. Jejím autorem je Karel Vodák (1923-2000), který slavil úspěchy už se sérií pro Montreal. Údajně byla zejména poslední známka z ósacké série nesmírně úspěšná. Není divu, že se japonským návštěvníkům líbila zrovna skvostná miniatura dřevorytu od mistra Hokusaie. Prý byla dokonce mezinárodní porotou vyhlášena nejlepší známkou Světové výstavy. Ale nezapomeňme, že to bylo také zásluhou rytce Josefa Herčíka (1922-1999). Zajímavý je také nápad vytvořit k této známce pendant v podobě historického pohledu na hrad Orlík a vypíchnout tak spřízněnost evropské a japonské grafiky. Jinak se na známkách opět objevují některé exponáty z výstavy - české historické zvony, slovenské lidové řezbářství, model soustruhu.