PF 2017

Daisy Mrázková (1923-2016)

Ve středu 14. prosince 2016 zemřela v požehnaném věku 93 let výtvarnice a ilustrátorka Daisy Mrázková. Světově proslula jako ilustrátorka dětských knížek, přeložených do mnoha jazyků, a také jako průkopnice tzv. bilderbuchů, obrázkových knížek pro děti, které ještě neumějí číst.

Její knihy od 60. let vycházely v Albatrosu, v posledních letech vydává nakladatelství Baobab kvalitní reprinty a nová vydání jejích proslulých knih Haló Jácíčku, Co by se stalo, kdyby... nebo Slon a mravenec.

Dětské knížky Daisy Mrázkové patří k tomu nejlepšímu, co dala česká ilustrace světu. Čest její památce.

PS: Tuhle knížku Neplač, muchomůrko jsem letos v létě náhodně našel v knihovně mezi knížkami k rozebrání. Ilustrace Daisy Mrázkové jsem do té doby neznal. Učarovaly mi. 

Daisy Mrázková, Neplač, muchomůrko, 2. rozšířené vydání, Albatros Praha 1969. Výtvarný redaktor Milan Grygar.

Co jsem dělal poslední měsíce

Je načase omluvit se všem fanouškům a fanynkám tohoto blogu za to, že si tolik měsíců museli hledat retro požitky jinde. Tak tedy - promiňte mi, slibuji, že to teď s frekvencí nových příspěvků bude mnohem lepší. 

A abyste nemysleli, že jsem se jen flákal, tak bych se rád pochlubil s tím, co mě těch posledních pár měsíců zaměstnávalo. Před víc než rokem to začalo vcelku nevinně a nezávazně jako cyklovýlety po sídlištích a méně prozkoumaných čtvrtích mé rodné Olomouce. Pokračovalo to hodinami v archivech a knížkách, pobíháním s metrem a foťákem po terénu, sháněním peněz a otravováním pamětníků. A skončilo to třísetstránkovou knížkou o umění ve veřejném prostoru Olomouce po druhé světové válce, která právě teď vychází a od nejbližšího pondělí ji (doufám) najdete v síti Kosmas.

Z těch tří set zmapovaných objektů - soch, mozaik, fontán, nástěnných plastik a dekorací všeho druhu a materiálu vybírám deset takových, které mi přirostly k srdci. 

Plastika Plamen od Karla Lenharta před budovou Teplotechny. Krásný "brusel" z roku 1967 je důkazem, že i zarytý figuralista se v době politického uvolnění a kulturního rozkvětu dokázal odvázat.

Dílo Matka Země II z nádherného sliveneckého mramoru od Rudolfa Chorého z let 1960-1963. Úžasný příklad spojení antropomorfních a geomorfních tvarů. Koukáte na zaťatou pěst, schoulenou matku i zeměkouli v jednom - tohle poselství je aktuální i po pětapadesáti letech.
A navíc stojí před jednou z ikon bruselského stylu - Hotelovým domem od architektů Tomáše Černouška, Karla Doláka a Jiřího Zrotala.

Sousoší Socialistická rodina od Karla Lenharta vzniklo na základě vítězství v celostátní soutěži na výzdobu nově vznikajícího sídliště III. pětiletky. Mnohem víc, než vcelku standardní lyrické sousoší, se mi líbí organicky tvarovaný sokl z cementu dusaného do formy s příměsí mramorové drti.

Rudolf Chorý podruhé, tentokrát ve spolupráci s výtvarníkem Jeronýmem Grmelou (ten dělal to betonové pozadí s kovovými pásy) a architektem Radimem Pluskalem. Organický objekt z bílého mramoru nazvaný Rašení - Geneze na divokém brutalistním pozadí linií, struktur a povrchů.
Rok vzniku - 1968 - odkazuje k politickému vyznění celé kompozice, dokončené až za hluboké normalizace v roce 1975.

Další můj oblíbený objekt - Totem od Slavoje Kovaříka z let 1968-1969. Keramické dílce jsou navlečené na ocelovém sloupu na způsob směrovníku či rozcestníku. Objekt se nachází ve Smetanových sadech, v místech, která bývala v 60. letech srdcem výstavního areálu Flora Olomouc. Kvůli nulové údržbě a povětrnostním vlivům musely být v minulém roce některé dílce sejmuty a Totem tak ztratil svůj umělecký výraz.

Z normalizačních let vybírám objekt neprávem zapomenutý, ač poněkud bizarní, obrovskou pětimetrovou Holubici míru od Jiřího Marka z roku 1972. Nachází se v oploceném areálu bývalého Domu československo-sovětské družby na okraji někdejšího sídliště pro důstojníky okupační sovětské armády. Celý objekt navrhovali brněnští architekti a vybavovali brněnští výtvarníci, mimo jiné i textilní návrhářka Inez Tuschnerová nebo sochař Zdeněk Macháček. V budově nyní sídlí výrobna pop-cornu a po zajímavých dílech je veta. Zbyla jen ta monstrózní holubice.

Olomouc je vcelku bohatá také na mozaiky. "Špekem" číslo jedna je samozřejmě Svolinského orloj, mezi nejlepší díla po technologické stránce však patří mozaika Symbol života (= srdce) v areálu Fakultní nemocnice. Vyniká fascinující strukturou ve spojení surového skla, štípaného kamene a říčních valounků a navíc stojí zcela samostatně na betonové noze. Připomíná mi některé textilní objekty Magdaleny Abakanowicz. Jejími autory jsou olomoucký výtvarník Jaromír Hanzelka a přední český mozaikář František Tesař. Rok vzniku - 1988.

Následují tři nástěnné objekty: potřetí se představuje Rudolf Chorý s plastikou Signál času z let 1978-1988. Vyvrcholení celé série objektů z nerezové oceli, kterých je v Olomouci značné množství. Možná to není z fotografie poznat, ale objekt měří úctyhodných 10 x 16 metrů.

Ikonická Letadla míru (1973) od Františka Bělohlávka na neméně známém domě Avion od Petra Braunera. Už jsem tady o něm psal před osmi lety.

Z rozsáhlé mozaikové tvorby Lubomíra Schneidera vybírám jeho mozaiku na bytovce od Petra Braunera ve Skřivánčí ulici, taktéž z roku 1973. Celkově má Schneider v Olomouci deset mozaikových stěn, z nichž pouze jedna byla skryta za sádrokartonem. Ostatní dělají parádu stále.

... A na závěr ještě jedna moje srdcovka, skleněné výplně oken kaple sv. Jana Křtitele (1984) v areálu Olomouckého hradu. Tuhle krásu si můžete prohlédnout v letní sezóně při návštěvě Arcidiecézního muzea. Výplně oken jsou totiž trojrozměrné, vzniklé vrstvením řezaného tabulového skla. Jejich autorkou je výtvarnice Kapka Toušková, a nikoho zřejmě neudiví, že je absolventkou ateliéru Stanislava Libenského na VŠUP.