Polské FDC

Kdo se chce jen kochat, nechť se kochá, polské poštovní obálky z druhé půlky 50. let mají své kouzlo. Srovnáme-li je s československými, ukazuje se, že zatímco u nás ještě filatelie tkvěla hluboko v socialistickém realismu (v lepším případě v realismu á la Max Švabinský), v Polsku už se směle prosazovaly zářivé barvy a dynamické křivky typické pro bruselský styl.

No a kdo se nechce jen kochat, může se ponořit do filatelistického světa za zrcadlem:

Polské obálky prvního dne (známé pod mezinárodní zkratkou FDC - First Day Cover) se v Polsku vydávaly od roku 1950, nejprve jen jako obyčejné obálky s nalepenou známkou a razítkem z prvního dne její platnosti. Od roku 1954 už získaly podobu, jakou známe i dnes: kromě známky se vlevo na obálce objevil tematicky laděný grafický či obrazový motiv, přibylo také speciální razítko.

V letech 1950-1956 se v Polsku používalo univerzální razítko pro FDC ve tvaru šestiúhelníku, s trojjazyčným nápisem, jako vidíme níže na obálce k Mezinárodnímu dni muzeí z roku 1956:

V letech 1954-1957 se používalo také razítko s motivem poštovního kurýra na koni a nápisem PIERWSZY DZIEŃ, jako vidíme na druhé obálce níže:

Teprve od roku 1957 se obálky označovaly také polským nápisem "PIERWSZY DZIEŃ OBIEGU - F. D. C.", někdy i anglickým "FIRST DAY OF ISSUE".

A mimochodem - pokud obálka prvního dne prošla i běžnou poštou, má prý vyšší sběratelskou hodnotu. Proto si často sběratelé obálky prvního dne posílali navzájem, a to i mezinárodně. V tom případě však bylo nutné dolepit ještě pár známek na druhou stranu obálky.

Takto se do Československa dostalo také dvacet polských FDC, které dnes představuji.

K dobrému výkonu správnou výživou

Už tu dlouho nebyly zápalkové archy; tentokrát na téma zdraví, hygiena a správná výživa.

Na místě československého pavilonu

Přemýšleli jste někdy, jak vypadá bruselské výstaviště po šedesáti letech? Kde stál náš pavilon, zda tam po něm něco nezůstalo? Před pár dny jsem se do těch míst vydal. Samozřejmě později napíšu taky o Atomiu a všem ostatním, co jsem v Bruselu objevil, ale teď se chci podělit o zážitek nejhlubší.

Když jsem se vydal bez mapy a dobových fotografií do bruselského královského parku De Laeken, který před téměř šedesáti lety hostil světovou výstavu, obával jsem se, že nic nenajdu. Jakmile jsem ale spatřil Atomium na hlavní promenádě, okamžitě mi v hlavě naskočila mapa, kterou mám doma na zdi. A k tomu všechny ty dobové fotky z knih, které přece znám taky docela důvěrně. A tak jsem se spolehnul na paměť a vydal se poslepu na ona místa. Nejdřív jsem si vzpomněl na slavnou (tedy alespoň u nás) fotku s Tatrou 603. Celkem jsem to trefil, co říkáte?

 

Pak už bylo jasné, že musím zahnout vpravo, do esovitě prohnuté dlouhé aleje, která je pořád na svém místě, a u které kdysi stály pavilony Lichtenštejnska, Malty, Izraele, Kanady, Argentiny, a až úplně na konci, kde se alej větví do tvaru písmene V, také pavilon Československa. Zhruba v půlce tuto alej na expu protínala jedna z páteřních komunikací výstaviště, přecházející v těch místech ve vyhlídkový most. Zůstalo z něj torzo, počátek, který nikam nevede.

Vpravo od mostu je však zajímavé místo - malá trojúhelníková parcela v celkem prudkém svahu, která tehdy "zbyla" pro pavilon Polska. Měla to být vlastně (z dnešního pohledu nesmírně progresivní) multimediální instalace se zvukovými i vizuálními efekty od předních polských architektů a výtvarníků své doby - nikoliv tedy potěmkinovská vesnice výrobků, které se nikdy reálně neprodávaly, ale umělecký projekt promlouvající současnou řečí.

Asi není divu, že projekt s názvem BX58 rok před výstavou polská komunistická vláda zatrhla. A tak se Polsko nakonec světové výstavy nezúčastnilo, návrh zůstal jen na papíře. (Chcete-li si ho prohlédnout, odkazuji sem.)

Po chvíli se konečně objevila vidlice dvou alejí a v ní palouk, na kterém stál po jednu sezónu československý pavilon. Tehdy byl poněkud skryt za čtyřmi řadami buků, z nichž jsou dnes pořádná stromiska.

Podmínkou belgické královské rodiny bylo, aby se v parku kvůli výstavě pokud možno nekácelo. Čeští architekti Cubr, Hrubý a Pokorný proto od počátku počítali se zachováním některých vzácných dřevin, zejména cedrů, které se tak staly okrasou hlavního vstupu do expozice.

U sloupku ve vestibulu stával popelník, dnes na jeho místě najdeme odpadkový koš. Jinak zůstaly jen ty dva cedry v pozadí.

Na vnitřním nádvoří, v oblouku restaurace Praha, se tehdy zabydlely jehličnany. Přibližně na stejném místě jsou podobné i dnes.

Další vzrostlé stromy se nacházely v bezprostřední blízkosti fasád pavilonu. Většinou to byly vysoké jasany. Našel jsem je tam i dnes. Jsou-li to skutečně ony, nevím. Původní jsou s jistotou asi jen ty cedry.

Bylo zataženo, padal jemný déšť, liduprázdno. Takové tiché místo s pamětí.

Vaříme na výletě a v chatě

 

Nakladatelství Práce vydávalo od konce 50. let tzv. Sešity domácího hospodaření - obvykle šlo o tematické soubory rad pro domácnost nebo oblíbené recepty, doplněné návody na vhodnou úpravu stolu a novinkami v kuchyňském náčiní. Obálku a ilustrace v prvních letech navrhovala grafička Marie Šolcová. Série vycházela řadu let, nejmladší sešit jsem zaznamenal ještě v roce 1976, šlo o svazek 79 věnovaný kuchyním podunajských národů.

Podívejme se na svazek č. 11 z roku 1959, nazvaný Vaříme na výletě a v chatě. Výborně zapadl do tehdejšího počínajícího trendu chataření a vůbec stolování v přírodě, které umožnily nové materiály v kuchyni, zejména plasty a hliník. Nádobí tak konečně začalo být lehké a nerozbitné, snadno omyvatelné, všeobecnou popularitu si získaly také termosky udržující teplotu pokrmů a nápojů po několik hodin. Objevil se také sériově vyráběný piknikový kufřík domácí výroby.

Také nabídka jídel se začala výrazně rozšiřovat o polotovary, dosavadní konzervy a skleněné zavařovačky doplnily plastové obaly, tuby, igelity a stanioly.

To vše mělo pomoci zkrátit dobu strávenou vařením na minimum a rozšířit čas určený k odpočinku v přírodě:

"Je ovšem skoro jisté, že přesto budou chaty, z nichž krásného slunného dne žena nevyjde ven, protože bude chystat vepřovou s knedlíkem a se zelím a odpoledne pro změnu stráví mytím nádobí. Avšak, když něco takového existuje, neznamená ještě, že to musí být rozumné. Tyto řádky jsou přímo určeny k tomu, aby se po jejich přečtení vzbouřily ženy proti tomu, jak se samy ujařmují." (s.3)

Sešit s radami pro vaření v přírodě měl tedy především přesvědčit o výhodách hotových jídel a polotovarů, převychovat, přivyknout a seznámit s aktuální nabídkou. Po těch téměř šedesáti letech mě velmi zaujaly seznamy hotových jídel a polévek v kostkách a konzervách, které byly tehdy - v roce 1959 - dostupné na trhu.