Jako teenager jsem si na svou první cestu do Brna půjčil od rodičů fotoaparát Canon. Udělal jsem s ním celkem dvě fotografie, protože jsem si šetřil 36 políček kinofilmu na celé prázdniny. Zezadu jsem si pečlivě zapsal: "23. 7. 2000 skulptura". Na nic jiného se z té cesty do Brna nepamatuju.
To bylo mé první setkání s dílem sochařky Sylvy Lacinové-Jílkové, jejíž pozoruhodný a plodný život se uzavřel začátkem tohoto týdne, 20. ledna 2019, v požehnaném věku 95 let.
Tou "skulpturou" bylo sousoší Pohostinství, osazené na schodišti v areálu hotelu International. Dílo monumentálních rozměrů (sedící postavy mají 3 metry na výšku) a "bruselské" stylizace vytvořila Sylva Lacinová v roce 1961 ve spolupráci se svým bratrem, architektem Luborem Lacinou.
I další jejich společné dílo jsem poznal už velmi dávno, jistě ho znáte i vy všichni, kdo občas zavítáte do Ostravy. Před ostravským Hlavním nádražím se nachází měděná plastika Květ, dnes v poněkud okleštěném hávu bez hlubokého žulového bazénu. Tady jedna vzpomínka na podobu nádraží před přestavbou, rok 2005:
Teprve před pár lety jsem zjistil, že i v mém rodném městě Olomouci se jedna práce Sylvy Lacinové najde, a ne ledasjaká: je to její první velká sochařská realizace pro veřejný prostor, osazená v roce 1957 na atice Teoretických ústavů Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Sousoší se jmenuje Anatom a představuje spolu s celou budovou typické dílo doznívajícího socialistického realismu (architektem byl Jiří Kroha).
Téma je pro mě dosti bizarní, až se je bojím interpretovat: dvě nahé postavy, Adam a Eva proletariátu, si svlékají naddimenzovaná prostěradla, jako by zrovna vstaly z mrtvých v místní pitevně, odkud je právě otcovsky odvádí Anatom v řeznickém plášti a s hlavou - koho jiného, než architekta Krohy. Zřejmě takové doktorské vyhnání z ráje, tomu byste nerozuměli...
Ovšem měřítko, kompozice, uvolněnost a dynamika tvarů, to všechno naznačuje sochařčin výjimečný talent, kultivovaný studiem u našich předních realistů, Karla Pokorného a Vincence Makovského.
Neméně zásadní však byla pro sochařku její návštěva v ateliéru Henryho Moora (v roce 1965), doyena světové figurální plastiky poválečné doby. Sylva Lacinová nebyla mezi českými sochaři a sochařkami zdaleka jediná, koho poznání Moorovy tvorby změnilo od základů. Lacinová se svou tvorbou z 60. let zařadila mezi nejzajímavější české tvůrce mladé generace, obratně reflektující a rozvíjející impulzy mezinárodní moderny. Mezi figurací a abstrakcí pak oscilovala ve své tvorbě po celý život.
Tři její středomoravské realizace jsem poznal v minulém roce. Každá mě oslovila po svém, každá v jiném materiálu, v jiném měřítku, jinak barevná a jinak reagující na své okolí, světlo, počasí. Nepodbízejí se, mlčky a trpělivě čekají, jestli si jich vůbec někdo všimne.
Záhadné a silné umění. To nám zbylo po prvotřídní sochařce Sylvě Lacinové-Jílkové.
Sedící dívka, Mohelnice, 1982.
Květ, Šumperk, 1972.
Kosmický věk, Hrabišín, 1974.
