Padesátileté paneláky

Letos je to už padesát let, co sklářský výtvarník Jiří Zejmon (1925–1987) navrhl tuhle stolní soupravu z lisovaného skla, které začali čeští milovníci lisovaček říkat panelák. Od roku 1969 je vyráběla sklárna Rudolfova Huť.

Podobnost s betonovými králíkárnami není náhodná, oborový časopis Czechoslovak Glass Review v článku představujícím nové kolekce lisovaného skla v roce 1970 Zejmonův návrh zařadil mezi reprezentanty "silně architektonického tvarosloví neseného stěnami proměnlivé tloušťky". Ve stejné době podobný přístup najdeme i u návrhů Jiřího Brabce, Rudolfa Jurnikla nebo Adolfa Matury.

Pokud vás zaskočila tvarová pestrost soupravy, již tvoří vázy dvou velikostí, žardiniéra a svícen, pak vězte, že sklárny je obvykle vyráběly ještě v o něco širším sortimentu: vázy měly nejčastěji velikosti tři a celý soubor doplňovaly ještě popelníky (dvou velikostí) a dóza na cigarety.

Manon, ach Manon...

Představte si, že se tu za ta léta ještě vůbec neobjevila nějaká pořádně nafocená Manon. A přitom je to asi vůbec nejhezčí Ježkův servis. Lehký, optimistický, sebevědomý a křehký zároveň.

Manon vznikla ve Vývojovém závodě Lesov po Ježkově úspěchu se servisem Elka v Bruselu. Představena byla na XII. trienále v Miláně v roce 1960 spolu s dalšími servisy od Šeráka, Tikala, Píchy a Rychlíkové. Myslím, že je v hravosti a rozvernosti všechny strčí do kapsy.

Jaroslav Ježek je autorem také nápaditých dekorů, které mají několik variant. Základem jsou pastelové barvy - fialová, žlutá, zelená, modrá, růžová, často v kombinaci se sytějším odstínem bordó nebo černou. Od počátku Ježek také pracoval také s potisky a zlacením, jak je vidět i na dekoru vystaveném v Miláně:

(Repro z časopisu Czechoslovak Glass Review)

Manon se také vyráběla v neméně elegantní dvoubarevné variantě, již bez potisků a zlacení:

Od druhu a náročnosti dekoru se také odvíjela prodejní cena servisu; začínala na 206,- Kčs, za nejluxusnější variantu byste v roce 1961 zaplatili dokonce 340,- Kčs. Takhle vypadalo dobové dárkové balení:

Manon je prostě třída.

Střípky z Milána

Z mého krátkého, ale vydatného pobytu v Miláně se dnes podělím o tři témata, na která jste na mém blogu už zvyklí: neony, architektura, expozice designu.

Co se světelných reklam týče, hlavní město módy a designu jimi zrovna neoplývá a už vůbec ne neony s autenticky šedesátkovým lookem. Tahle metropole jde prostě s dobou a bez sentimentu se zbavuje všeho, co už je passé. Přece jen jsem ale nějaké to světelné specifikum v Miláně našel: neony totiž už dlouho a neodmyslitelně patří k jeho slavným obchodním pasážím. Tam jsem jich taky našel nejvíc.

A teď k tématu architektury: velikým překvapením pro mě byla budova českého konzulátu a Českého centra, kde se v rámci Milano Design Week na týden zastavila naše výstava. Je to totiž dům skvělých proporcí a plný ušlechtilých materiálů (uvnitř jsou podlahy i stěny pokryty sytě zeleným kubánským mramorem, který znáte z Nové scény Národního divadla).

Kvalita architektury československých ambasád z 60. a 70. let 20. století je téma známé a lehce ohrané (Londýn! Berlín!), ale tenhle barák si zpětné docenění taky zaslouží. Tím spíš, že ho navrhl sám Zdeněk Kuna (*1926), architekt pražského Omnipolu, Strojimportu a Motokovu.

Chcete-li poznat podrobný příběh jeho vzniku v letech 1971–1976, odkazuji na diplomovou práci Terezy Mléčkové. Ta uvádí také informaci k jedinému zachovanému výtvarnému dílu dodnes zdobícímu objekt: abstraktní kovová plastika na předzahrádce má připomínat mapu Československa a údajně byla v minulosti redukována "pouze na Českou republiku". Její autorem má být "sochař Němeček", jehož lze snad ztotožnit se Zdeňkem Němečkem (1931–1989).

Posledním tématem, o které bych se rád podělil, je nová stálá expozice dějin italského designu 20. století, jež sídlí přímo v budově Milánského trienále. Je výsledkem několikaleté sbírkotvorné činnosti Fondazione Museo del Design, nadace založené v roce 2008 s cílem uchovávat a představovat veřejnosti vše podstatné, co přispělo ke světové proslulosti italského designového zázraku.

Výstava se zatím zaměřuje jen na léta 1946–1981, což je pro nás, fanoušky "bruselu", jenom dobře. Půlkruhová hala provází chronologicky jednotlivými obdobími a ukazuje především ikony, jež už dávno vstoupily do pomyslné světové síně slávy. Občas jsou doplněny dobovými fotografiemi a propagačními materiály, nechybějí ani vzácné prototypy a autorské makety. Až budete příště v Miláně, rozhodně ji nevynechejte!