Když už byla řeč o miskách, jež se připisují Ottu Eckertovi, nelze nepřipojit ještě tři kousky ze stejného těsta: nástěnné vázičky. Mezitím jsem taky o této produkci zjistil něco víc, takže tady to je:
Ve válečných čtyřicátých letech se Eckert vrátil do svého rodiště v Kralovicích u Plzně a ve vlastním ateliéru (keramické dílně) se pustil do opravdu intenzivní práce.
Otto Eckert v kralovické dílně, 1944
Využíval hlíny z místních zdrojů a při experimentování se silně inspiroval také zdejší lidovou keramickou tvorbou. Nechme promluvit Dušana Šindeláře, autora Eckertovy monografie z roku 1979:
„Eckert tu až do anonymity splynul s místní tradicí a po svém ji rozvíjel, s úctou k odkazu předků. Vyjadřoval tvarem i dekorem povahu a pravdu různých materiálů a jejich směsí, ověřoval únosnost starých výrobních postupů, přicházel na metody nové, umožňoval hmotám a technologiím, aby se vyslovily ve svých nových možnostech. Nalézá nové způsoby mísení hmot i nové glazury a jejich použití.“
Z těch nových technologií, které si na těchto drobných výrobcích zkoušel, je i na našem příkladu misek a závěsných váziček dobře viditelné proškrabování dekoru a používání odlévacích forem. Místo ručního tvarování nebo vytáčení na kruhu se výrobek odlil a jen začistil, úspora času byla veliká. Autorovy monografie uvádějí, že takto ve válečných letech Eckert vyrobil nejméně čtyřicet až padesát tisíc kusů keramiky!
Soubor nádob z let 1937–1940
Drobné vázy, 1946
Po výtvarné stránce zaujme výrazná, někdy až jásavá barevnost (není však pravidlem) a dekor na jedné straně hlásící se k lidové tradici, na straně druhé vycházející z tehdejších trendů v dekorování textilu, jako to známe od Antonína Kybala a mnohem obecněji z organických trendů v pozdní fázi mezinárodního modernismu.
Soubor misek a váz, 1943–1948
Zejména jeho majolikové talíře s abstraktním nebo přírodně blízkým, poetickým dekorem, jakoby vzdáleně připomínající artificialismus Toyen, Šímy a Štyrského, dnes opět nacházejí odezvu u sběratelů, podpořenou i nedávnou výstavou Krásné jizby v Uměleckoprůmyslovém muzeu.
Poznávací značkou Eckertovy keramiky se však stal mj. ornament s klikatým motivem tzv. nekonečné cesty, o němž se v knize o dějinách designu v českých zemích píše toto:
„Původně orientální dekor, u nás oblíbený v době biedermeieru, dokonale vystihoval pohyb a proměnlivost organických forem.“
Vraťme se však zpátky na zem: pokud jde o nástěnné vázičky, na jejich zadních stranách se zachovaly informace, které svědčí o tom, že to není pravděpodobně žádná Eckertova ruční autorská tvorba, ale že výrobu snad podle Eckertových návrhů převzala některá družstevní dílna a pokračovala v jejich výrobě i ve druhé polovině čtyřicátých let a možná i později. Zachovala se i dobová cena takového drobného výrobku: 9,- Kčs.
Jaké byly osudy těchto Eckertových návrhů a ve kterých družstvech se sériově vyráběly, o tom zase někdy příště.
Citace a reprodukce fotografií:
ŠINDELÁŘ, Dušan. Otto Eckert. Praha, 1979.
SPURNÝ, Jan. Otto Eckert. Praha, 1961.
KNOBLOCH, Iva a Radim VONDRÁČEK. Design v českých zemích 1900-2000: instituce moderního designu. Praha, 2016. s. 293–294.
