Korbíkova kuchyňka

 

V norimberském Neues Museum mají jeden nenápadný poklad poválečné nábytkářské tvorby. Je to malinkatá vestavěná kuchyňská jednotka přenesená z marseilské Unité d´Habitation od Le Corbusiera. Jak známo, na nábytkovém vybavení slavného stroje na bydlení s architektem spolupracovala designérka Charlotte Perriand, svůj podíl na podobě kuchyně má i jeho tehdejší asistent, architekt André Wogenscky.

 

Minimální, ale plně komfortní kuchyňský kout umožňoval bezbariérové propojení s obytným prostorem (tehdy stále spíše novinka), skříňky nad pultem jsou otvíratelné z obou stran, nechybí pohodlné výdejní okénka. Zaujmou také moderní materiály jako překližka a hliník. Kuchyně je plně vybavená, nechybí ani malá lednice, sporák a zvýšený dvojdřez pro pohodlnější mytí nádobí.

Design minimální kuchyně vznikal v letech 1946-1952, kdy byla obytná jednotka v Marseille dokončena. Líbí?

 

 

Sýroví sběratelé

 

Vždycky mě fascinovaly amatérské sbírky drobných bezcenností všeho druhu. Pečlivé shromažďování, třídění, vlepování do starého sešitu, číslování a přečíslovávání. Chlubení se kamarádkám ve škole, vyměňování přebytků, pečlivé střežení tuzexových trofejí (švýcarské ementálové taveňáky!).

Pak to někde leží čtyřicet, padesát let na půdě a zraje jako zrající sýr. A když se to nevyhodí nebo nespálí v kamnech, stačí už jen naskenovat stránku po stránce a cesta časem může začít.

Bon voyage!

 

 

 

Překvapení na Jarově

Až jednou zase půjdete na procházku po pražském Žižkově, protáhněte si trasu až na Jarov. Najdete tam neznámý skvost české high-tech postmoderny raných 80. let 20. století, objekt občanské vybavenosti s poetickým názvem Lípa. Byl vystavěn podle projektu architekta Václava Šebka (dnes v podstatě neznámý absolvent ČVUT ze "zlatých šedesátých" - absolvoval v roce 1966 ve stejném ročníku jako Vlado Milunič nebo Zdeněk Zavřel). 

Podle původního záměru měla hmota objektu občanské vybavenosti oddělit o něco starší ubytovnu Federálního ministerstva dopravy a spojů (z roku 1965) od rušné a prašné Koněvovy ulice. To se také povedlo a vznikl tak polouzavřený vnitroblok s dominantní sedmimetrovou kinetickou plastikou od sochaře Jiřího Nováka. Ta však byla dokončena zřejmě jako poslední z celého areálu, v roce 1987.

Ve středisku Lípa byla samoobsluha, knihkupectví i vinárna, ve vyšších podlažích sídlila lidová škola umění. Celý objekt byl dobře přístupný z ulice a vytvářel částečně průchozí krytý veřejný prostor podobný velkoměstské pasáži s drobnými obchody. Nejvýraznějším architektonickým prvkem souboru (použitým i na fasádě protější ubytovny) je rastr předsazených panelů ze žlutě natřené oceli s výplněmi z hnědého tónovaného skla. Žluté je také zábradlí v interiérech i exteriérech, ocelové konstrukční prvky, výkladce i okna. Dveře byly naopak natřené sytě červenou, mozaiková výzdoba byla stylizována do zelené a oranžové. 

Když už jsme u té mozaikové výzdoby, za zmínku stojí třeba stylizované "rozpixelované" stromy (jabloně s jablkem poznání, lípy to očividně nejsou) a protější graficky pojatá klávesnice nad schodištěm do lidové školy umění. Jejich autorem by mohl být známý grafický designér Radomír Leszczynski, podepsaný pod světelným kazetonem Lípa nebo (dodnes zachovaným) logotypem LŠU. 

Tím ale výčet známých umělců nekončí, protože na uliční fasádě najdeme i tři velké, zřejmě smaltované tabule s abstraktní malbou, jejímž autorem není nikdo menší než malíř Bedřich Dlouhý, a v nejbližším okolí stavby zakopneme o působivé organické kamenné patníky a pítko (kašničku) od sochaře Josefa Klimeše.

Pozoruhodný areál na Jarově vznikající v letech 1977-1987 si přes svou zchátralost a ošuntělost zachoval harmonii a působivost v celku i detailu. Už jen díky výčtu veřejně přístupných uměleckých děl významných českých výtvarníků si tohle místo zaslouží zachování, respekt a péči.

Jiří Novák - Jiří Novotný, kinetická plastika Křídla, 1987

 

Kamenné patníky od Josefa Klimeše

Logotyp Lípa od Radomíra Leszczynského

Kašna - pítko od Josefa Klimeše

 

Obrazy na fasádě od Bedřicha Dlouhého

Obraz od Bedřicha Dlouhého

Kolekce Flora od Františka Koudelky

 Sklářský designér František Koudelka (1930-1992) navrhl počátkem 70. let rozsáhlou kolekci dekorativního skla s názvem Flora, která kombinovala až šest barevných variant se sedmi různými tvary. Ve sklárnách v Práchni (Borské sklo, n. p.) ruční výroba navázala na Koudelkovu předchozí úspěšnou kolekci Karneval, která se vyznačovala přísnějšími geometrickými tvary a základními zářivými barvami s kontrastními barevnými cákanci. 

Koudelka vědomě navázal hned na tři tradiční sklářské techniky, které byly v té době pozapomenuté, ale přitom nádherně vystihovaly estetiku nastupujících 70. let. Za prvé to bylo tango sklo zářivých teplých odstínů, které sklízelo úspěchy začátkem 20. století a spojujeme si jej hlavně s érou art déco. Pak to byla technika brokování, kdy se horká skelná hmota obaluje v barevných kuličkách - brocích, a také technika pěnového skla (známá už od antiky, proto se jí někdy říká antico), která se u nás sice dělala už řadu let ve Škrdlovicích, ale na výsluní ji v 70. letech opět vynesli kromě Čechů také Poláci a Skandinávci. Všechny tyto staronové sklářské trendy spojil Koudelka do jedné kolekce.

Kolekce Flora je poněkud střídmější než starší Karneval, tvary jsou organičtější a cákance se změnily spíše ve fleky. Autorův záměr byl takový, že každá ze šesti barevných kombinací bude mít zároveň své vlastní tvarosloví. V průběhu výroby ve sklárnách se však toto pravidlo přestalo dodržovat. Občas proto najdeme různé hybridy, dokonce spojení tvaru Flory s dezénem Karneval a podobně - to si ukážeme někdy příště.

Nicméně: základní barevné kombinace jsou tyto: 

sytě modrá se žlutou

sytě modrá s červenou

lahvově zelená s červenou (moje oblíbená)

béžová s oranžovou

béžová s kanárkově žlutou

bílá s fialovou.

Tvary jsou tyto: tři vázy různé výšky, džbán s ručně tvarovaným uchem, hluboká mísa, žardiniéra, svícen, později i popelník a snad také dóza s víčkem. I zde se postupem času poměrně hodně variovalo, výrobky byly foukané z ruky, takže byly velmi tvarově proměnlivé, nemluvě o dekoru, který vlastně dovoloval, aby byl každý jeden výrobek svým způsobem unikátní.

První dvě vázy jsem kdysi uhranutě koupil za pár eur na blešáku ve Vídni, pak už mě vášeň pro Floru nepustila. Třeba naočkuju i vás.

František Koudelka, kolekce dekorativního skla Flora, 1974, výrobce Borské sklo, n. p., sklárna Prácheň.