Dnes by rovných sto let oslavila další z legend generace Bruselu, Jitka Forejtová (25. října 1923 Praha – 24. září 1996 Praha). Designérka, sklářská výtvarnice, sochařka a keramička, jejíž drobný figurální porcelán, keramika a užité sklo se zapsaly do dějin českého moderního designu. Jako jedna z mála se prosadila nejen v českém kontextu, ale i mezinárodně, vždyť její návrhy vyráběly i mnohé porcelánky v Německu. Vystavovala na EXPO 58 v Bruselu, EXPO 67 v Montrealu i na EXPO 70 v Ósace.
Je toho hodně, co by stálo z její rozsáhlé tvorby za připomenutí. Třeba porcelánové figurky z Duchcova nebo skleněnou žardiniéru se sedící dívkou touží vlastnit nejeden sběratel. Přesto si tuto umělkyni připomeňme jednou méně známou prací, která však o její tvůrčí povaze vypovídá dokonale.
Jitka Forejtová byla totiž celoživotní hledačkou a experimentátorkou. Věčné zkoušení nového a neokoukaného ji provázelo po celý život, přestože po roce 1970 už jen málokdy dostala příležitost ke spolupráci s průmyslovou výrobou.
Vraťme se tedy do jejího bruselského období konce padesátých let. V roce 1956 dostává příležitost k pokusům v Moravských sklárnách ve Vrbně pod Pradědem. Experimentuje s hutnickým sklem a hledá možnosti jeho zdobení kresebným dekorem. Pokouší se předem připravený dekor zatavovat do hmoty – a ono to jde!
Nebyla v tom sama: pár let předtím už přišel Miloš Půlpitel v Harrachově s novým způsobem zatavování skleněného textilního vlákna a vzniklo tak sklo označované jako HARRTIL (patent z roku 1955). Zatím ale nebylo možné dosáhnout pravidelného, nedeformovaného tvaru a třeba aplikace obrázků nebo nápisů touto technikou nebyla myslitelná vůbec.
Jitka Forejtová na to v roce 1956 kápla: dekor se natiskne na obyčejný papír vhodnou látkou, která se se žhavým sklem snadno spojuje (třeba křemičitan sodný s příměsí sklářských barviv), při aplikaci papír shoří a dekor ulpí na skle. Potom ho lze přejmout další vrstvou sklářské suroviny a dekor je tak navždy uzavřen uvnitř skleněné hmoty. Ideální postup pro individuální i sériovou výrobu.
Hned následující rok, 21. října 1957, tuto technologii přihlásila na československém patentním úřadu, a patent č. 88914/1959 jí byl v roce 1959 udělen. Mezitím však svou kolekci hutnických váz se zataveným dekorem vystavila na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.
Skleněné výrobky na základě jejího patentu následně několik let vyráběly sklárny ve Vrbně pod Pradědem, Chřibské a Mstišově.
Patří mezi ně i skleněná mísa, o níž mi zatím není známo, zda byla určena přímo pro Bruselskou výstavu, nebo vznikla až po ní, na vlně nadšení z československého úspěchu. V každém případě to je zajímavý doklad jednoho nadějného a plodného období této přední osobnosti českého designu 20. století. Čest její památce.
