Tel Aviv je vyhlášenou mekkou milovníků funkcionalistické architektury. Odhaduje se, že v tomto městě bylo ve 30. letech 20. století postaveno až 1500 budov v bauhausovském stylu. Tel Aviv však měl to štěstí, že odkaz bílého funkcionalismu rozvíjeli místní architekti i po druhé světové válce a dodnes tu najdeme mnoho skvostů poválečného mezinárodního modernismu.
Bauhaus se nakonec promítl i do některých brutalistních staveb ze 70. let, v místních betonových monumentech však najdeme i vlivy strukturalismu a metabolismu. Ani telavivské stavby 70. let se nevyhnuly dobře čitelnému vlivu tří guruů poválečné moderní architektury: Corbusiera, Kahna a Niemeyera.
Louis Kahn i Oscar Niemeyer mají v Tel Avivu dokonce své vlastní realizace, to jsem bohužel zjistil až po návratu. Tak snad někdy příště...
Začneme pěkně od moře: od začátku sedmdesátých let dělí vyhlášenou pláž Gordon od města betonové náměstí Atarim, jehož plocha zakrývá čtyřproudovou silnici. Obyvatelé města tak mohou bezpečně přejít rovnou k moři.
Už v době výstavby byl tento projekt kritizován zastánci přirozenější podoby mořského pobřeží. Po čtyřiceti letech stavba sice stále slouží primárnímu účelu, obchody a restaurace jsou však už dávno zavřené a vše postupně chátrá. V restaurační "rotundě" je dnes striptýzový bar.
Architekt Yaakov Rechter (1924-2001), autor náměstí, rotundy i roztomilých betonových slunečníků, byl synem neméně významného architekta Zeeva Rechtera (1899-1960), narozeného na Ukrajině, nadšeného Le Corbusierova žáka a spolutvůrce izraelského "bílého funkcionalismu".
O kus dál po pobřeží na sever se v parčíku na skaliskách usadil corbusierovský vetřelec, dnes hotel Hilton. V letech 1962-1965 jej tu postavili opět podle návrhu Yaakova Rechtera, který předvedl, že i v Izraeli se dá postavit pořádný brusílkovský panelák. Všechny pokoje mají lehce pootočený balkon, aby z každého bylo vidět moře.
V roce 1958 se také Izrael účastnil světové výstavy EXPO v Bruselu. Národní pavilon tehdy postavil architekt Arieh Sharon (1900-1984), původním jménem Ludwig Kurzmann, který se narodil v Haliči a studoval v Brně na Technické stavební škole. Později studoval v Desavském Bauhausu u Waltera Gropia a byl jedním z těch, kteří po roce 1930 přenesli středoevropský funkcionalismus do Svaté země.
Sharon se však nezastavil u elegantních křivek a experimentoval až do pozdního věku. V době, kdy se stavěl jeho pavilon v Bruselu, dokončoval také prestižní zakázku na sídlo Světové sionistické organizace v Tel Avivu (1957).
V roce 1965 začal trvale spolupracovat se svým synem Eldarem Sharonem (?-1994), významným představitelem světového architektonického strukturalismu/metabolismu. Společně navrhli také izraelský pavilon pro EXPO 67 v Montrealu nebo budovu Izraelské národní banky v Jeruzalémě.
Začátkem 80. let obohatili kampus Tel Avivské univerzity vynikající stavbou Sacklerovy lékařské fakulty. Pokud si ji chcete prohlédnout ve filmu, doporučuji skvělý Vávrův a Lipusův dokumentární cyklus Šumné stopy.
Nedaleko Lékařské fakulty se nachází další perla betonové architektury 60. let - Souraskyho ústřední knihovna. Navrhlo ji manželské i architektonické duo Michalea a Sulamith Nadlerových, dokončena byla v roce 1968.
A konečně nějaký důkaz o přetrvávajícím vlivu Bauhausu v telavivské architektuře 60. a 70. let: výškový dům Metzudat Ze'ev v ulici Krále Jiřího. Architekt Mordechaj Ben-Horin jej stavěl od roku 1936 až do roku 1963. Co začalo jako bílý funkcionalismus, skončilo o třicet let později jako betonový brutalismus s rozkošnými křidélky na atice.
