neděle 25. května 2014

Brutalismus v Tel Avivu


Tel Aviv je vyhlášenou mekkou milovníků funkcionalistické architektury. Odhaduje se, že v tomto městě bylo ve 30. letech 20. století postaveno až 1500 budov v bauhausovském stylu. Tel Aviv však měl to štěstí, že odkaz bílého funkcionalismu rozvíjeli místní architekti i po druhé světové válce a dodnes tu najdeme mnoho skvostů poválečného mezinárodního modernismu.

Bauhaus se nakonec promítl i do některých brutalistních staveb ze 70. let, v místních betonových monumentech však najdeme i vlivy strukturalismu a metabolismu. Ani telavivské stavby 70. let se nevyhnuly dobře čitelnému vlivu tří guruů poválečné moderní architektury: Corbusiera, Kahna a Niemeyera.

Louis Kahn i Oscar Niemeyer mají v Tel Avivu dokonce své vlastní realizace, to jsem bohužel zjistil až po návratu. Tak snad někdy příště...


Začneme pěkně od moře: od začátku sedmdesátých let dělí vyhlášenou pláž Gordon od města betonové náměstí Atarim, jehož plocha zakrývá čtyřproudovou silnici. Obyvatelé města tak mohou bezpečně přejít rovnou k moři.


Už v době výstavby byl tento projekt kritizován zastánci přirozenější podoby mořského pobřeží. Po čtyřiceti letech stavba sice stále slouží primárnímu účelu, obchody a restaurace jsou však už dávno zavřené a vše postupně chátrá. V restaurační "rotundě" je dnes striptýzový bar.

Architekt Yaakov Rechter (1924-2001), autor náměstí, rotundy i roztomilých betonových slunečníků, byl synem neméně významného architekta Zeeva Rechtera (1899-1960), narozeného na Ukrajině, nadšeného Le Corbusierova žáka a spolutvůrce izraelského "bílého funkcionalismu".


O kus dál po pobřeží na sever se v parčíku na skaliskách usadil corbusierovský vetřelec, dnes hotel Hilton. V letech 1962-1965 jej tu postavili opět podle návrhu Yaakova Rechtera, který předvedl, že i v Izraeli se dá postavit pořádný brusílkovský panelák. Všechny pokoje mají lehce pootočený balkon, aby z každého bylo vidět moře.






V roce 1958 se také Izrael účastnil světové výstavy EXPO v Bruselu. Národní pavilon tehdy postavil architekt Arieh Sharon (1900-1984), původním jménem Ludwig Kurzmann, který se narodil v Haliči a studoval v Brně na Technické stavební škole. Později studoval v Desavském Bauhausu u Waltera Gropia a byl jedním z těch, kteří po roce 1930 přenesli středoevropský funkcionalismus do Svaté země.

Sharon se však nezastavil u elegantních křivek a experimentoval až do pozdního věku. V době, kdy se stavěl jeho pavilon v Bruselu, dokončoval také prestižní zakázku na sídlo Světové sionistické organizace v Tel Avivu (1957).



V roce 1965 začal trvale spolupracovat se svým synem Eldarem Sharonem (?-1994), významným představitelem světového architektonického strukturalismu/metabolismu. Společně navrhli také izraelský pavilon pro EXPO 67 v Montrealu nebo budovu Izraelské národní banky v Jeruzalémě.

Začátkem 80. let obohatili kampus Tel Avivské univerzity vynikající stavbou Sacklerovy lékařské fakulty. Pokud si ji chcete prohlédnout ve filmu, doporučuji skvělý Vávrův a Lipusův dokumentární cyklus Šumné stopy.

















Nedaleko Lékařské fakulty se nachází další perla betonové architektury 60. let - Souraskyho ústřední knihovna. Navrhlo ji manželské i architektonické duo Michalea a Sulamith Nadlerových, dokončena byla v roce 1968.


A konečně nějaký důkaz o přetrvávajícím vlivu Bauhausu v telavivské architektuře 60. a 70. let: výškový dům Metzudat Ze'ev v ulici Krále Jiřího. Architekt Mordechaj Ben-Horin jej stavěl od roku 1936 až do roku 1963. Co začalo jako bílý funkcionalismus, skončilo o třicet let později jako betonový brutalismus s rozkošnými křidélky na atice.



pátek 9. května 2014

Pelikán a jiné ptactvo Vincence Vinglera


Bílou keramickou plastikou Pelikána bych rád připomněl sochařské dílo Vincence Vinglera (1911-1981), předního tvůrce zoologických námětů v českém sochařství 20. století.

Vingler byl umělec, který si za svůj životní umělecký cíl vytkl portrétování živočišné říše. Snad právě díky této politicky nekonfliktní volbě bylo jeho dílo často vystavováno a umisťováno ve veřejném prostoru.

Vinglerovy ptačí plastiky nemohly chybět ani na výstavě EXPO 58 v Bruselu: Volavka našla své místo v atriu československého pavilonu, Pelikáni zase na terase restaurace Praha. Právě Vingler byl spolu s Jaroslavem Ježkem tvůrcem jednoho z fenoménů bruselského stylu - všudypřítomných a obligátních volavek.


Kolekci velkých bronzových odlitků jeho zvířat najdeme dodnes v Zoologické zahradě v Praze-Troji (mezi jinými i pelikány, viz web Vetřelci a volavky: http://www.vetrelciavolavky.cz/sochy/pelikani). Ne náhodou právě v Trojském zámku uspořádala v roce 2012 Galerie Hlavního města Prahy Vinglerovu zatím nejrozsáhlejší posmrtnou výstavu, nazvanou jednoduše Sochy zvířat. (O výstavě si přečtěte zde.)

Poměrně dobře je sochař zastoupen i ve sbírkách českých galerií a muzeí. Jeřába (1950) a Kohouta (1949) můžete spatřit třeba v expozici Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně:




Například podle této plastiky Kohouta vznikla varianta pro malosériovou výrobu v keramice. Vinglerova zvířata v keramické hmotě vyráběly pobočky Spojených keramických závodů Znojmo n.p. a distribuoval je Český fond výtvarných umění prostřednictvím svých prodejen Dílo. Keramického kohouta jsem publikoval před rokem.


Podobně tomu bylo i s Pelikánem ze začátku 60. let. Podle Vinglerova návrhu jej vyráběly keramické závody a distribuovalo Dílo původně za cenu 61,50 Kčs (údaj podle časopisu Panorama, který pravidelně uveřejňoval "Novinky v prodejnách Díla"), později v ceně 45,- Kčs.


Ne vždy je Vinglerovo sochařské dílo hodnoceno pozitivně, mnohdy je označován za rutinéra a oportunistu. V žánru drobné keramické či bronzové plastiky však Vincenc Vingler zůstává mistrem nad mistry.






neděle 20. dubna 2014

Veselé Velikonoce!


Velikonoční pohlednice, vydalo Slovenské vydavatelstvo politickej literatúry, Bratislava, 1961.

středa 16. dubna 2014

Zbytečný je, kdo pije!


Zápalkové etikety, Solo Lipník, Československo, 1968.