sobota 31. ledna 2015

Vydejte se do Ústí!


V Muzeu města Ústí nad Labem se v těchto dnech sešlo několik pozoruhodných expozic zaměřených na architekturu a design socialistické éry. Když se do muzea vydáte, čeká vás hned v přízemí putovní výstava československých obchodních domů s lokalizovaným názvem Labe, Máje, Priory, v rámci níž si budete moci 3. a 24. února prohlédnout ústecký obchodní dům Labe, a to včetně běžně nepřístupných prostor.

Zároveň byla v Ústí otevřena retrospektivní výstava architektky Růženy Žertové (poprvé byla uvedena loni v Brně na Špilberku), která má "na svědomí" nejen zmíněný ústecký OD Labe, ale třeba i červený kostičkový Prior v Pardubicích.


To ale zdaleka není vše - až do 1. března najdete v muzeu o patro výš velmi retro a velmi atraktivní výstavu Jak se žilo za Husáka, na níž dokonce instalovali panelákový obývák, školní třídu a samoobsluhu s dobovými artefakty.

A představte si, že k tomu všemu v muzeu uspořádali i rozsáhlou výstavu výrobků přerovské Meopty, na které si můžete udělat jasno v tom, jak se vyvíjel design kamer, fotoaparátů, promítaček a optických zařízení všeho druhu (mají tu i kameru Admira 8, která získala ocenění v Bruselu, a několik typů Meoskopu).

Pokud ještě nebudete mít dost, čeká vás celé půlpatro expozic o fenoménu stavebnice Merkur.

No není to dostatečný důvod k zimnímu výletu?



A když bude venku hezky, můžete si zajít na obhlídku ústeckých architektonických a výtvarných skvostů. Rozhodně je na co koukat. Třeba taková křidélková budova ústeckého magistrátu (dříve KNV) z let 1956-1961, bruselská perla z dílny zdejšího Státního projektového ústavu.

Kovová plastika dua Kmentová-Zoubek byla sice z fasády v devadesátých letech snesena (od té doby má budova poněkud tupý výraz), ale prý neskončila ve šrotu a je tedy naděje, že se na své místo zase vrátí. Na shledanou v lepších časech.

A ještě jedna poznámka: budova byla již dva roky po dokončení prohlášena kulturní památkou a zůstává jí dodnes. Pánbůh zaplať.


Asi před rokem se v tisku psalo o pozoruhodné mozaice u obchodního komplexu v Masarykově ulici od výtvarníka Petra Menše z roku 1986. Je ohrožena zatékáním a pomalu, ale jistě odpadává. Potvrzuji, jde o nádherné dílo námětem, rozměry i barevností, které volá po urychlené záchraně.


Když už mají v Ústí tu retrospektivu architektky Růženy Žertové, nesmíte při procházce vynechat ani její Obchodní dům Labe z let 1967-1974.


Fontána Labe od sochaře Karla Kronycha byla už několikrát odsouzena k zániku, ale zatím statečně odolává. Místní jí familiérně říkají Nesmysl.


Poněkud megalomanská přístavba Krajského národního výboru z roku 1985 se může pochlubit mozaikou, jejíž sláva už dávno překročila hranice kraje. Prý je dokonce jednou z největších a nejvyšších na světě.

Dílo výtvarníka Miroslava Houry zobrazuje dějiny ústeckého kraje od časů Přemysla Oráče (Stadice jsou od Ústí vzdáleny sotva deset kilometrů) přes rozvoj průmyslu, těžby a sklářství, dělnické stávky, až po šťastnou (rozuměj socialistickou) budoucnost s odlesky zlatavého slunce na bělostných křídlech holubic míru. Příběh bílého domečku uprostřed je dostatečně známý, tak jej nebudu rozmazávat, ale prý je to dnes turistická atrakce číslo jedna.

...Nezapomeňte však vstoupit dovnitř. Čeká vás intaktní vestibul s mramorovým schodištěm a spoustou dobových dekorativních prvků, ale především málo známá, zato však špičková práce našich nejslavnějších sklářů, dvojice Libenský-Brychtová. Skleněná plastika Pták (1984) se skládá ze tří plátů taveného skla medové barvy. Nestydělo by se za ni žádné muzeum skla kdekoli na světě. Mně osobně připomíná staré logo Československých spojů. Vybavíte si ho ještě?


Ústí nad Labem prý má nejméně kulturních památek ze všech krajských měst České republiky. Snad už pomalu uzrává čas s tím něco dělat. Kvalitní moderní architektury je tu habaděj.

neděle 18. ledna 2015

Obří číše, to byl šlágr.


Pokud ten příběh neznáte, nechte si ho dnes vyprávět. Tohle totiž nejsou obyčejné sklenice na alkohol, nýbrž legendární OBŘÍ ČÍŠE, které se poprvé představily ve francouzské restauraci při pavilonu Československa na EXPO 58 v Bruselu, a staly se na dlouhá léta šlágrem.

Jejich příběh nám tentokrát osobně povypráví pan Miroslav Hříbek, ředitel restaurace Praha v Bruselu. Mistře, máte slovo:

...To nejlepší však zpravidla přicházelo nakonec. Odborně se tomu říká digestiv a podává se po jídle. Dobré zažití! Na stolech se objevily sklenice neobvyklých tvarů, monstrózních rozměrů. Ještě prázdné vyvolávaly úsměvy, radost a upřímné veselí hostů. Překvapení vyvolalo potřebný psychický účinek. Dobrou náladu!

Obsluhující představuje moserovské obří číše, jež jsou rozestavěny tak, aby svým tvarem odpovídaly přibližně fyzickým proporcím hosta. 

"Toto je Štíhlá dáma (Slim Lady), tedy Vám, paní!"

"Toto je Dlouhán (Long Fellow), tedy Vám, mladíku!"

Muž s vážnou tváří, který se dosud nedostal do nálady, obdrží číši zvanou Dlouhá tvář (Long Face) a rázem ztratí svůj sucharský výraz. Před menšího usmívajícího se pána postavíme Měsíček (Moon Face). I když ještě v číších není nalito, nálada je na bodu varu. K staršímu obtloustlému muži nenápadně přisuneme číši zvanou Břicháč (Stout Gentleman) a jeho neméně korpulentní družka se nestačí divit, když se před ní objeví Tlustá Berta (Big Bertha).


Ve všeobecném veselí (nestalo se, že by byl kdokoli pohoršen tichou narážkou na zvýraznění jeho charakteristických proporcí) dochází někdy i k dalšímu překvapení. Obsluhující číšník na servírovací stolek položí skleněnou desku, roztančí jednotlivé obří číše a za údivu hostů do nich, dokud jsou v pohybu, nalévá digestiv, nejčastěji slivovici a borovičku. 

Ani tím však obřad nekončí. Hosté berou číše za tenké nožky do prstů a poučeni o způsobu přiťuknutí, vyluzují nejrůznější tóny (každá číše ve styku s druhou vydává jiný tón). Na zdraví!

Nelze se divit, že i u dalších stolů si hosté vyžadují obří číše.


Nám už zbývá jen dodat, že tato skleněná originalita získala příznivce v Moskvě, Paříži, Montrealu i Ósace. Byl dokonce založen "klub obřích číší" s mezinárodní účastí. Jednou z podmínek členství je schopnost budoucího člena roztančit číši a nalít do ní, když je v pohybu, nějaký božský nektar.

Jsem přesvědčen, že i slavný francouzský spisovatel Rabelais se svým Gargantuou a Pantagruelem by byli nadšeni originálním nápadem autora obřích číší Františka Chocholatého (dlouholetého ředitele reprezentační prodejny Bohemia Moser v Praze). Možná, že by dokázali odpovědět i na věčnou otázku, co bylo dříve - žízeň nebo pití!


Díky tomu, že národní podnik Karlovarské sklo uvedl u příležitosti stoletého jubilea svého založení v roce 1957 číše těchto tvarů na trh, mohli jsme je světu představit již v Bruselu a naši hosté mohli jako první prověřit jejich funkce pohybové, zvukové i společensko-psychologické. Moserovské obří číše se staly tedy zvláště úspěšným zdrojem dobré nálady.

(M. Hříbek: Hostili jsme svět, Merkur, Praha 1978, s. 84-85.)


Výběrová restaurace na bruselské výstavě. V pozadí na etažéru obří číše.


Herec Gérard Philipe popíjí z obří číše v restauraci Praha. Na stole kávový servis Praha od Marie Rychlíkové.

sobota 10. ledna 2015

Ve znamení Kozoroha


Další z drobných keramických lahůdek - Kozoroh

Plastika není nijak značena, takže se nejedná o sériový keramický výrobek, jaké vznikaly kupříkladu v Keramii Znojmo. Mohlo by tedy jít o malosérii, kterou prodávalo Dílo. A pro Dílo navrhoval mimo jiné Vincenc Vingler. Srovnáme-li figurku s jeho jinými díly, třeba Kozlem nebo Antilopou (1962), je vcelku jasné, že autorem je právě on. Dobový tisk k tomu zatím mlčí...


čtvrtek 8. ledna 2015

Havířovští zloduši



Občas mě napadne - jak moc asi musejí občané a radní Havířova nenávidět svoje město, když se s takovou vehemencí snaží zbavit všeho, co připomíná doby minulé. Nekonečný zápas o nádraží je sice úspěšně dobojován, ale budova chátrá dál a asi ještě dlouho bude. Zloduši remizovali, ale s každou další zimou získávají navrch.

Ješitní zloduši vybili svou zlost aspoň na Směrníku Václava Uruby. Nebylo to ale ono (Směrník stále existuje, jen musel potupně opustit město), a tak potichounku provedli bouračku na druhé straně Havířova. Padlo autobusové nádraží. Stejný architekt - Josef Hrejsemnou - stejně kvalitní barák, nesnesitelná lehkost bourání. Nahradila ho levná karikatura, zbytečná, bezmezná ohavnost.

Odškrtáváme: Obchodní dům Budoucnost od Igora Svobody a Evy Šamánkové (1968-1973) přeplášťován, víceúčelová hala od Josefa Hrejsemnou (1965-1969) přetřena nažluto a ofáborkována reklamními plachtami. Neony - rozbité a zničené, sochařská výzdoba ulic zlikvidovaná. Jen k té památkově chráněné sorele se musejí chovat slušně. Bývalo to krásné město, než ho do spárů dostali zloduši.