pátek 14. června 2019

Gramannova lávová keramika


Dlouho jsem si myslel, že tyhle krásné kropenaté objekty dělal v šedesátých letech některý z českých keramiků nebo keramiček. Obvykle byly značeny jen papírovou nálepkou s krátkou životností, a tak mi jejich původ zůstával utajen, dokud se neobjevil džbánek se zachovalou oválnou červenou známkou na dně. A na ní stojí: VEB Töpferhof Römhild DDR.

Pak už se mi otevřel svět dosud nepoznané, ale intuitivně obdivované tvorby durynského keramika Siegfrieda Gramanna (19241991), současníka našich výtvarníků debutujících v období bruselské výstavy. Ježek, Forejtová nebo manželé Bansetovi byli jen o rok starší, Miloš Balgavý či Lydie Hladíková jen o rok mladší.

Siegfried Gramann měl však poněkud jiné osudy, než naši výtvarníci, kteří vesměs po vysokoškolském studiu nastoupili do znárodněných fabrik. Ve čtyřiadvaceti letech složil mistrovské zkoušky a převzal v durynském městečku Römhild hrnčířskou dílnu po svém otci. Pod jeho vedením si rodinný podnik vedl natolik dobře, že se zejména v 60. letech stal exportním tahounem na poli východoněmecké keramiky. Jeho stolní keramika se vyvážela nejen do států socialistického bloku, své zákazníky nacházela i v USA, Japonsku nebo Skandinávii. Na vrcholu slávy byla s asi 300 zaměstnanci největší ruční hrnčířskou dílnou v Evropě.

To už byl ale Gramannův rodinný podnik znárodněn a stal se z něj Volkseigener Betrieb, podnik ve vlastnictví lidu. Siegfried Gramann však i nadále zůstával v jeho čele a zodpovídal mj. i za inovace a zavádění nových vzorů do výroby. Značka Gramann Keramik byla na nálepkách nahrazena nápisem VEB Töpferhof Römhild DDR, nezávadné tradiční značení T=R mohlo zůstat.

Gramann měl i nadále plné ruce práce: v Römhildu založil v roce 1975 hrnčířské sympozium, na které poté jezdili i mnozí čeští výtvarníci, sám se taktéž v roce 1975 účastnil mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. V osmdesátých letech strávil rok ve středoafrickém ostrovním státě São Tomé e Príncipe, aby tam rozjel výrobu keramiky. V roce 1987 se stal čestným občanem města Römhild.

Po pádu komunismu se firma vrátila do rukou rodiny, vedení po Siegfriedově smrti převzala dcera Christina, poté jeho vnoučata. Firma stále existuje v podobě malé rodinné dílny, její současnou produkci najdete na webu. V Römhildu přitom funguje expozice keramiky, která připomíná jak zdejší hrnčířskou výrobu, tak díla 160 keramiků a keramiček z celého světa. Jak rozdílné osudy oproti tomu, jak u nás dopadlo Kravsko, Kožlany, Kunštát, Trnovany!

A ještě ke Gramanově stolní keramice: odteď už si ji nespletete. Je typická velmi jednoduchými, hladkými tvary (měkký modernismus...), ale zejména zvláštně kropenatou matnou glazurou pastelových odstínů. Jestli se nepletu, tyhle efektní matné glazury vznikají použitím lávové moučky, proto se jim obvykle říká lávová glazura. Experimentovali s ní i mnozí další keramici a výrobci, včetně českých a slovenských, ale jedině Siegfried Gramann si z těchto glazur udělal poznávací znamení.


neděle 26. května 2019

Padesátileté paneláky


Letos je to už padesát let, co sklářský výtvarník Jiří Zejmon (19251987) navrhl tuhle stolní soupravu z lisovaného skla, které začali čeští milovníci lisovaček říkat panelák. Od roku 1969 je vyráběla sklárna Rudolfova Huť.

Podobnost s betonovými králíkárnami není náhodná, oborový časopis Czechoslovak Glass Review v článku představujícím nové kolekce lisovaného skla v roce 1970 Zejmonův návrh zařadil mezi reprezentanty "silně architektonického tvarosloví neseného stěnami proměnlivé tloušťky". Ve stejné době podobný přístup najdeme i u návrhů Jiřího Brabce, Rudolfa Jurnikla nebo Adolfa Matury.

Pokud vás zaskočila tvarová pestrost soupravy, již tvoří vázy dvou velikostí, žardiniéra a svícen, pak vězte, že sklárny je obvykle vyráběly ještě v o něco širším sortimentu: vázy měly nejčastěji velikosti tři a celý soubor doplňovaly ještě popelníky (dvou velikostí) a dóza na cigarety.







sobota 11. května 2019

Manon, ach Manon...


Představte si, že se tu za ta léta ještě vůbec neobjevila nějaká pořádně nafocená Manon. A přitom je to asi vůbec nejhezčí Ježkův servis. Lehký, optimistický, sebevědomý a křehký zároveň.

Manon vznikla ve Vývojovém závodě Lesov po Ježkově úspěchu se servisem Elka v Bruselu. Představena byla na XII. trienále v Miláně v roce 1960 spolu s dalšími servisy od Šeráka, Tikala, Píchy a Rychlíkové. Myslím, že je v hravosti a rozvernosti všechny strčí do kapsy.

Jaroslav Ježek je autorem také nápaditých dekorů, které mají několik variant. Základem jsou pastelové barvy - fialová, žlutá, zelená, modrá, růžová, často v kombinaci se sytějším odstínem bordó nebo černou. Od počátku Ježek také pracoval také s potisky a zlacením, jak je vidět i na dekoru vystaveném v Miláně:

(Repro z časopisu Czechoslovak Glass Review)

Manon se také vyráběla v neméně elegantní dvoubarevné variantě, již bez potisků a zlacení:


Od druhu a náročnosti dekoru se také odvíjela prodejní cena servisu; začínala na 206,- Kčs, za nejluxusnější variantu byste v roce 1961 zaplatili dokonce 340,- Kčs. Takhle vypadalo dobové dárkové balení:


Manon je prostě třída.


neděle 5. května 2019

Střípky z Milána


Z mého krátkého, ale vydatného pobytu v Miláně se dnes podělím o tři témata, na která jste na mém blogu už zvyklí: neony, architektura, expozice designu.

Co se světelných reklam týče, hlavní město módy a designu jimi zrovna neoplývá a už vůbec ne neony s autenticky šedesátkovým lookem. Tahle metropole jde prostě s dobou a bez sentimentu se zbavuje všeho, co už je passé. Přece jen jsem ale nějaké to světelné specifikum v Miláně našel: neony totiž už dlouho a neodmyslitelně patří k jeho slavným obchodním pasážím. Tam jsem jich taky našel nejvíc.


A teď k tématu architektury: velikým překvapením pro mě byla budova českého konzulátu a Českého centra, kde se v rámci Milano Design Week na týden zastavila naše výstava. Je to totiž dům skvělých proporcí a plný ušlechtilých materiálů (uvnitř jsou podlahy i stěny pokryty sytě zeleným kubánským mramorem, který znáte z Nové scény Národního divadla).

Kvalita architektury československých ambasád z 60. a 70. let 20. století je téma známé a lehce ohrané (Londýn! Berlín!), ale tenhle barák si zpětné docenění taky zaslouží. Tím spíš, že ho navrhl sám Zdeněk Kuna (*1926), architekt pražského Omnipolu, Strojimportu a Motokovu.

Chcete-li poznat podrobný příběh jeho vzniku v letech 19711976, odkazuji na diplomovou práci Terezy Mléčkové. Ta uvádí také informaci k jedinému zachovanému výtvarnému dílu dodnes zdobícímu objekt: abstraktní kovová plastika na předzahrádce má připomínat mapu Československa a údajně byla v minulosti redukována "pouze na Českou republiku". Její autorem má být "sochař Němeček", jehož lze snad ztotožnit se Zdeňkem Němečkem (19311989).


Posledním tématem, o které bych se rád podělil, je nová stálá expozice dějin italského designu 20. století, jež sídlí přímo v budově Milánského trienále. Je výsledkem několikaleté sbírkotvorné činnosti Fondazione Museo del Design, nadace založené v roce 2008 s cílem uchovávat a představovat veřejnosti vše podstatné, co přispělo ke světové proslulosti italského designového zázraku.

Výstava se zatím zaměřuje jen na léta 19461981, což je pro nás, fanoušky "bruselu", jenom dobře. Půlkruhová hala provází chronologicky jednotlivými obdobími a ukazuje především ikony, jež už dávno vstoupily do pomyslné světové síně slávy. Občas jsou doplněny dobovými fotografiemi a propagačními materiály, nechybějí ani vzácné prototypy a autorské makety. Až budete příště v Miláně, rozhodně ji nevynechejte!