sobota 9. června 2018

Andrea z chruščovovské éry


Porcelánový servis Andrea patří k těm, které "klestily cestu" progresivním bruselským soupravám Jaroslava Ježka. Jako novinka byl poprvé ohlášen v roce 1957 v oborovém časopise Sklář a keramik a označen za jeden z prvních výsledků snahy o novou podobu českého exportního porcelánu:

"Většina vyráběných tvarů už značně překročila věk dospělosti a mnohé už velmi zestárly. (...) přezírali jsme tvarový vývoj a průzkum, na výtvarné problémy se mnohdy nahlíželo jako na zbytečnost, [zatímco] v zahraničí doznal tvarový vývoj ve všech výrobních odvětvích velký výboj. (...) toto období je za námi a v našich porcelánkách to začíná kvasit novým tvůrčím životem. (...) Odrazem tohoto kvasu je u Starorolského porcelánu nový tvar Fortuna (...) a tvar Andrea (...). Autorem nových tvarů (...) je starý zkušený modelář, vedoucí výtvarného střediska soudruh A. Prášil." (Sklář a keramik, roč. 1957, s. 213.)

O modeláři Prášilovi zatím nic nevím. Dodejme ale, že jeho tvary Fortuna a Andrea jsou si velmi podobné, liší se pouze tvarem úchytů a často bývají zaměňovány.

A tak je Andrea vlastně takovým dítětem chruščovovské přestavby, jež umožnila konstruktivní kritiku dosavadní výrobní praxe a umožnila nástup nové generace výtvarníků do průmyslu. Fenomén brusel na sebe nenechal dlouho čekat.

Andrea se vyráběla ještě dlouho v 60. letech jakožto exportní servis žádaných čistých, a přitom konzervativních tvarů. Tehdy se také dočkala typického dynamického, ručně malovaného dekoru, který známe spíše ze servisů Jaroslava Ježka.


neděle 13. května 2018

Brusel v Moskvě


Minulý měsíc se naše výstava polského a československého designu 60. let zastavila na další štaci - v Moskvě. A protože koncepcí vcelku dobře vystihuje letošní osmičková výročí, vzala nás letos pod křídla Česká centra a umožnila nám vystavovat na moskevském festivalu designu Design Next 2018


Koncepce naší expozice zůstala stejná jako při loňské výstavě v Madridu, na pár desítkách metrů čtverečních ukazujeme to nejlepší z československého a polského designu od Bruselu po Srpen. Proměnou však prošly instalační stoly, které získaly stylové podnože značky Master & Master, graficky výstavu tentokrát zpracovala Beata Rakowská.


Vcelku dobře jsme zapadli mezi okolní retro instalace amerických a sovětských šedesátkových bouráků:


Chci se však hlavně podělit o některé moskevské skvosty, které bezpochyby zaujmou každého fanouška modernismu v socialistickém hávu. Začněme jednou hodně pre-bruselskou ikonou mezinárodního stylu. Poznáváte?


No jistě, Le Corbusierův Centrosojuz z let 1929-1936!


A tady je zase nádherně dynamický post-brusel: Výstavní pavilon Sovětského svazu z EXPO 67 v Montrealu. Architekt Michail Vasiljevič Posochin a kolektiv; dnes jej najdete ve výstavním areálu VDNCH. V pozadí další ikona sovětského modernismu 60. let - vysílač Ostankino z let 1963-1967:


Tady něco pro ctitele vetřelců a volavek - hlavní vchod Filologické fakulty Lomonosovy univerzity:


V areálu VDNCH mě zaujal i tento corbusierovský pavilon (údajně s expozicí plynárenství):


Cesta do Moskvy se samozřejmě neobejde bez návštěvy brutalistní ikony, přezdívané dům-koráb, což je čtyřsetmetrové betonové monstrum s téměř tisíci byty. Více fotek třeba zde.


Nejdynamičtější stavbou moskevského socíku je Muzeum kosmonautiky, tedy hlavně jeho nadzemní část, která vznikla v roce 1964 jako Památník pokořitelů kosmu (takto kostrbatě to překládá Wikipedie). Znáte, že? Je to slavné.


Plot muzea je pokryt rozkošnými Sputniky:


A tady máme jednoho pokořitele v nadživotní velikosti, se Sputnikem v ruce. Stanice metra Rižská.


Když už jsme u toho metra, s Moskvě nemají jen stalinistickou opulenci, ale také pár skvostů čistě dle našeho gusta. Lustry připomínající Atomium ve stanici Mendělejevská...


Případně tato rozkošná vitráž hlásající MÍR v pěti jazycích a k tomu technicistní osvětlení ve stanici Šabolovská.


A na závěr pár designových korábů brázdících dodnes ulice Moskvy. Smíchovské tramvaje T3. Některé z nich jsou opravdu speciální, například nemají prostřední dveře, protože se dodnes používá systém nastupování pouze u řidiče (v každé tramvaji je turniket, samozřejmě to hrozně zdržuje) a vystupování pouze zadními dveřmi, takže se dav uvnitř neustále přesouvá zepředu dozadu.

Další zajímavý model tramvaje má dveře po obou stranách vozu. Když jste dva vozy spřáhli zadky k sobě, mohli jste je tak používat pro jízdu tam i zpět bez nutnosti použití tramvajové smyčky. Jak praktické! Prý to vymysleli kvůli olympiádě v roce 1980. V interiéru mají proto část sedadel opačně, takže se část cestujících vždycky veze pozadu, ale zase můžou koukat na ty, co jedou po směru...

Každý, kdo má tétrojky v lásce, se v Moskvě bude tetelit blahem.


neděle 25. března 2018

Neony v Lodži


Polský Manchester. Tak se už od 19. století přezdívalo textilnímu srdci Polska, Lodži. Město se stovkami továren, přádelen, tkalcoven a výrobních podniků, počtem obyvatel blížící se tři čtvrtě milionu, s hustou šachovnicovou zástavbou podle amerického vzoru. Oproti jiným průmyslovým centrům se Lodž nedělí na výrobní a chudinský East End a bohatý, reprezentativní, parkový West End. Vše je tu promícháno na jednom místě, fabrika, továrníkův palác i dělnické domky.

Pomyslným středem města je pětikilometrová ulice Piotrkowska, dnes z větší části pěší zóna, za socialismu výkladní skříň města, kam se jezdilo za nákupy i z Varšavy. V roce 1973 byste tu napočítali neuvěřitelných 159 neonů všech typů, téměř polovinu všech světelných reklam ve městě.


Dobová pohlednice s večerním pohledem na Piotrkowskou ulici, 60. léta.

Kreativní  práce s osvětlením a světelnou reklamou má v Lodži dlouhou tradici. Už v meziválečném období bychom zde našli množství nápisů složených z žárovek á la Broadway, moderní činžovní domy ve stylu nautického funkcionalismu měly podsvětlená označení, dodnes se na některých domech zachovaly i raritní podsvětlené názvy ulic.


Vydal jsem se tedy po stopách slavných lodžských neonů. Na prvních pěti fotografiích uvidíte fragmenty neonových reklam z okolí Piotrkowské. Vesměs po nich už zůstaly pouze výložníky kolmo umístěné k fasádě, občas i s kovovým výpletem, na který se upevňovaly skleněné trubice.


Výjimečně ještě dokážeme dešifrovat, co asi měla daná reklama sdělovat:




Jsou však také neony, které se dočkaly v posledních letech renovace. V první řadě slavná pohádková husička Balbínka (Gąska Balbinka), rekonstruovaná v roce 2005 (aktuálně však nesvítí):


Stále funkční sekvenční neon divadla Teatr Nowy, opravený v roce 2004. Dokonce známe jeho autory - Ryszard Macharowski a Roman Szybilski, podepsaní pod řadou světelných a velkoplošných malovaných reklam.


Obnovy se dočkalo také roztomilé kotě s klubíčkem:


Podívejme se teď na největší neonové nápisy v Lodži. Ten první vznikl v roce 1967 spolu s celým obchodním domem Magda na křižovatce ulic Piotkowska a Jaracza. Opět známe autora: Sławomir Arabski.


Druhý, patřící k těm nejznámějším, byl dříve sekvenční. Pohárky se postupně plnily šampaňským, jednotlivá písmena se stejně tak odspoda nahoru vybarvovala vodorovnými trubicemi. Na závěr se objevily bublinky. Neon měl přitáhnout pozornost k restauračnímu zařízení Kaskada, otevřenému v roce 1974. Jeho autory jsou Jerzy Janikowski, Ryszard Macharowski a Roman Szybilski.


K velkým střešním neonům patří i reklama na knihkupectví a nakladatelství PWN:


Snesme se však z výšin zpět do uličního parteru. I zde dosud najdeme několik zachovalých skvostů: 


Neonové dědictví je v Lodži velmi dobře zmapováno, kromě knihy Bartosze Stępieně Łódzkie neony (2014) existují i webové stránky a hned dvě facebookové skupiny. Není tedy divu, že se v Lodži neony nejen opravují, ale vznikají také nové.

Třeba dílo Agnieszky Spiewińské (2011), pocta průkopníkovi konstruktivismu a abstrakce Władysławu Strzemińskému. Vzniklo díky nadaci Lux pro monumentis, která každoročně v Lodži pořádá velkorysý festival světla LIGHT MOVE FESTIVAL.


V rámci festivalu vznikl i světelný objekt Duha Agnieszky Chojnacké (2011):


A na závěr tři menší světelné reklamy ze současnosti: