sobota 18. listopadu 2017

Fukův Klub čtenářů


Knihy z edice Klub čtenářů už jsem zde jednou představoval v podobě, jakou jim v první půlce 60. let vtiskl Adolf Born. Neméně významnou stopu však už před ním v edici zanechal jiný skvělý výtvarník, Vladimír Fuka (1926-1977).

Obálky knih z této edice Fuka navrhoval v krátkém období let 1959-1960, tedy záhy poté, co se podílel na prezentaci Československa na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu:

"Na práci početného štábu, který připravoval a realizoval na tehdejší dobu velmi nekonvenční scénář Santarův, se podílel i Vladimír Fuka. Tento zážitek (...) zásadním způsobem změnil charakter především jeho projevu malířského. V prvé řadě je tu zcela zřetelně rozpoznatelný příklon k proudům současného abstraktivismu, projevující se maximální stylizací a redukcí vizuálních podnětů předmětného světa na výtvarný znak. Práh abstraktního projevu však Vladimír Fuka konce 50. let ještě nepřekročil. (...) Druhým charakteristickým rysem Fukovy malby je volba zcela nové barevné skladby palety, užívající světlé, jemné a relativně optimistické tóny. (...) ve Fukově obrazech (...) jakoby rezonovala atmosféra bruselské expozice (...)."

V roce 1959 také Fuka získává v Lipsku první z mnoha mezinárodních ocenění za svou knižní tvorbu. Období výrazných úspěchů je ale zároveň dobou, kdy je mu diagnostikována cukrovka, na jejíž následky předčasně zemře v roce 1977 v New Yorku. Rokem 1960 se hlavním a doživotním tématem jeho prací stává Labyrint. Tento motiv se objevuje také na dvou obálkách z edice Klub čtenářů.

Takto o Fukově práci na více než dvaceti svazcích edice píše Polana Bregantová:

"Jednotná vazba pracuje s barevnými obměnami hřbetu a jména autora na přední desce, stejně tak na titulním dvoulistu se střídají barvy pod bílým písmem sázeným do bloku či na osu. Přebaly svazků fungují jako jeden celek včetně vnitřních stran, potištěných údaji o autorech a ediční činnosti nakladatelství.
Rozloženou plochu přebalů člení Fuka horizontálně do nepravidelně se sbíhajících (a rozbíhajících) pruhů v pastelových barvách. Doplňuje je stylizovanými kresbami předmětů a lidských postav, pracuje s velkým detailem. (...)
Fuka nebyl typografem a písmo vybíral a komponoval k fotografiím a kresbám spíš intuitivně. Ve shodě s dobovým trendem konce padesátých let uplatňoval písma bezpatková, tučná, bez majuskulí."

Fukova práce na edici Klub čtenářů končí náhle rokem 1960, kdy je po vážném zranění několik měsíců hospitalizován. Štafetu po něm přebírá Adolf Born...




Knihy z edice Klub čtenářů, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, obálka a vazba Vladimír Fuka, 1959-1960.

Citace: Jiří Vykoukal, Vladimír Fuka a české umění čtyřicátých až šedesátých let; Polana Bregantová, Ilustrace Vladimíra Fuky, in: Vladimír Fuka: Cesta labyrintem, Cheb 1996, s. 40, s. 207.

neděle 12. listopadu 2017

Neony v Bruselu


Tentokrát tedy nikoli bruselské neony, ale neony ve městě Brusel. Vyznačují se buď vlámskou strohostí (Hotel Derby na Etterbeeku), nebo francouzskou neobarokní elegancí, jako střešní reklamy v okolí Avenue Louise. Oproti jiným městům a jiným státům se nesnaží působit moderně, nebojí se archaických typů písma, nevyhýbají se zdobnosti až za hranici kýče. Jsou své.


Svůj neon má i jedna z tradičních bruselských brasserií Le Cirio, založená již roku 1886. Ano, je to ta, kde trávil čas Jacques Brel. Podnik s neuvěřitelně autentickou atmosférou přelomu stoletíneon s kudrlinkami á la Art Nouveau.


Velmi často v Bruselu neony označují lékárny. Mou pozornost vzbudilo třeba toto zvláštní světelné kanelování antikizujícího sloupu...


V Bruselu najdeme hned dvě místa, kde se neonové reklamy kumulují už od poválečné doby a kde najdeme skutečné skvosty, jež možná pamatují ještě éru EXPO 58. První z nich je Řeznická ulice v historickém centru (Rue des Bouchers), která je celá památkově chráněná a údajně se to týká i neonů. Nevím, co je na tom pravdy, ale dýchlo to tady na mě zašlou slávou raných šedesátých. Protože je to ulice úzká a středověká, je většina světelných nápisů vertikální.


Druhým místem se značným výskytem neonů je někdejší rybí trh v okolí gotického kostela sv. Kateřiny (Quai aux Briques). Trh byl sice zrušen v roce 1955, ale místo je stále vyhlášené rybími restauracemi s nabídkou ústřic, langust a humrů.


Co by to byl za výlet do Bruselu, kdybychom nenavštívili také čurajícího chlapečka. Naproti bronzovému originálu najdeme neméně originální nárožní neon Manneken Pis s hned dvěma čurajícími chlapečky naráz.