úterý 16. září 2014

Betonové povstání


Památník Slovenského národního povstání v Banské Bystrici je asi nejlepším dílem sochařsky ztvárněného brutalismu na území bývalého Československa. Až na vysílač na Ještědu snad není jiné „ČS“ stavby z 60. let, které by se dostalo takového mezinárodního renomé, hraničícího až s kultem. Ani dnes, 45 let po svém dokončení, památník nepřestává fascinovat.


Autorská dvojice architekt – sochař, tedy Dušan Kuzma (1927-2008) a Jozef Jankovič (1937), navrhla památník v roce 1964. Kuzma však na projektu pracoval už od roku 1959, kdy se se stavbou začalo počítat v rámci urbanistického plánu Banské Bystrice. V té době byl Dušan Kuzma nadějným absolventem SVŠT v Bratislavě a dokonce už měl za sebou i stáž u slavného francouzského architekta Augusta Perreta. U návrhu památníku mu však byl ideovým patronem jiný velikán: Le Corbusier.


Památník SNP navrhl jako obrovskou zaoblenou hmotu rozříznutou na dva nestejně objemné celky. Materiálově i pohledově dominuje šalovaný beton s povrchovými otisky nepravidelně uspořádaných dřevěných prken. Tato skořápka, jež skrývá srdce památníku, stojí na stabilní horizontální platformě, jež ukrývá zázemí stavby: kinosál, administrativu, podzemní depozitáře, sociální zařízení. Dobovou fotografii původního vzhledu interiéru najdete zde.


Profesor Dušan Kuzma byl sice uznávaný architekt a pedagog, přesto bych jej označil za „autora jedné stavby“. Nikdy předtím ani potom se už nedostal k takto monumentální a zároveň skulpturální tvorbě. Jeho další dílo – kromě nedokončeného kampusu VŠVU v Bratislavě a nové budovy Matice Slovenské v Martině – v podstatě sestává jen z menších či větších pomníků a (pozoruhodných) náhrobků.


V srdci stavby, na uzavřeném nádvoří, najdete bronzové sochařské dílo Oběti varují od Jozefa Jankoviče, jež je považováno za jeden z vrcholů moderního slovenského sochařství. Jak uvádí publikace „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století (Ševčík-Beneš, 2009, s. 213), „z ležících, nahromaděných, na sebe a přes sebe poskládaných mrtvol – s proděravělými hlavami – povstává dvojice figur jako varující imperativ před hrůzami válek a vraždění“.


Jelikož Jankovič za normalizace patřil mezi zakázané autory, bylo dílo v roce 1972 „uklizeno“ do nedalekého Kaliště a nahrazeno dvojí kovovou vertikálou se srpem a kladivem


Sousoší se vrátilo do památníku teprve v roce 2004. V Kališti, památníku na místě vesnice vypálené nacisty, je několikrát poškodili zloději kovů. Například v roce 2001 odřezali dvě bronzové končetiny o hmotnosti 120 a 160 kilogramů a způsobili tak škodu nejméně 100 tisíc slovenských korun.


Jankovičovy sochy byly z veřejného prostoru hromadně odstraňovány už za normalizace. A ty, které unikly pozornosti kádrováků, vesměs nepřežily nové poměry po roce 1989. Jenom v Bratislavě byly v posledních dvaceti letech zlikvidovány čtyři Jankovičovy monumentální plastiky ve veřejném prostoru.


Dynamické křivky památníku by nejspíš nebyly tak působivé, kdyby nebylo skvělého urbanistického rozvržení celého okolí, které už v roce 1957 navrhli přední slovenští urbanisté a krajináři Emanuel Hruška a Milan Kodoň. Budova se totiž nachází na terénním převýšení nad rozsáhlým parkem a novým městským celkem, budovaným od 60. let. Osa velkoměstského bulváru (dnes nám. Slobody) s obchodním domem Prior, výškovým hotelem Lux, kulturním domem a obytným blokem je zakončena právě monumentálním schodištěm památníku. Budova je díky tomu dobře viditelná i z odstupu několika set metrů.


Je až neuvěřitelné, že se v parku pod památníkem stále ještě zachovaly prvky sochařské výzdoby z přelomu 60. a 70. let. Stylem připomínají strukturální instalace na olomouckém výstavišti FLORA nebo výstavu Socha a město v Liberci v roce 1969. Autora se mi bohužel nepodařilo dohledat.


Památník SNP byl ve své době (a snad i v rámci celého období socialismu) nejdražší stavbou tohoto druhu v Československu. Jako ikona brutalistní architektury se dostal i na obálku známé knihy Československá architektura od Josefa Pechara z roku 1979.


sobota 30. srpna 2014

Zápalkové nálepky a koženkové pláště


Zápalkové nálepky, Československo, 50. - 60. léta.

pondělí 25. srpna 2014

Neony v Budapešti a jedna kavárna k tomu


Dnes to bude ochutnávka budapešťských neonů. Všechny se nacházejí v Pešti, v okolí Rákócziho ulice, která spojuje nádraží Keleti s Alžbětiným mostem přes Dunaj. Hlavní město Maďarska je na neony tak bohaté, že by to chtělo samostatný studijní pobyt. A na konci jeden tip na retro kavárničku.


A tady už slíbená pešťská retro kavárna: nachází se v ulici Papnövelde 8, nedaleko stanice metra Ferenciek tere. Jmenuje se TÁSKARÁDIÓ ESZPRESSZÓ - BISZTRÓ - BÁR a nemusíte hned umět maďarsky, abyste pochopili, že si název vypůjčila od přenosných tranďáků. Však také modré radio Mír československé produkce najdete hned v zádveří.

Kromě dvou skvostných neonů nad vchodem se podnik může pochlubit pestrou směsí hraček, spotřebičů a věcí denní potřeby z 50. - 70. let, vesměs ze států východního bloku. Vedle maďarských plechových autíček tu najdete konvičky na květiny z NDR, polský porcelán a sovětské kolébací panenky, Československo zastupují mimo jiné hodiny Prim a nad záchodkovou kabinu se dokonce vešel i jeden celý Velorex.


Pokud se stejně jako já rádi noříte do podobných doupat plných věcí, rádi tam popíjíte hroznovou Márku a rádi se houpete v laminátových křesílkách, nezoufejte, nemusíte hned kupovat jízdenky do Maďarska. Na stránkách kavárny totiž najdete i 3D virtuální prohlídku. http://www.taskaradioeszpresszo.hu/3dvirtur.html