úterý 16. září 2014

Betonové povstání


Památník Slovenského národního povstání v Banské Bystrici je asi nejlepším dílem sochařsky ztvárněného brutalismu na území bývalého Československa. Až na vysílač na Ještědu snad není jiné „ČS“ stavby z 60. let, které by se dostalo takového mezinárodního renomé, hraničícího až s kultem. Ani dnes, 45 let po svém dokončení, památník nepřestává fascinovat.


Autorská dvojice architekt – sochař, tedy Dušan Kuzma (1927-2008) a Jozef Jankovič (1937), navrhla památník v roce 1964. Kuzma však na projektu pracoval už od roku 1959, kdy se se stavbou začalo počítat v rámci urbanistického plánu Banské Bystrice. V té době byl Dušan Kuzma nadějným absolventem SVŠT v Bratislavě a dokonce už měl za sebou i stáž u slavného francouzského architekta Augusta Perreta. U návrhu památníku mu však byl ideovým patronem jiný velikán: Le Corbusier.


Památník SNP navrhl jako obrovskou zaoblenou hmotu rozříznutou na dva nestejně objemné celky. Materiálově i pohledově dominuje šalovaný beton s povrchovými otisky nepravidelně uspořádaných dřevěných prken. Tato skořápka, jež skrývá srdce památníku, stojí na stabilní horizontální platformě, jež ukrývá zázemí stavby: kinosál, administrativu, podzemní depozitáře, sociální zařízení. Dobovou fotografii původního vzhledu interiéru najdete zde.


Profesor Dušan Kuzma byl sice uznávaný architekt a pedagog, přesto bych jej označil za „autora jedné stavby“. Nikdy předtím ani potom se už nedostal k takto monumentální a zároveň skulpturální tvorbě. Jeho další dílo – kromě nedokončeného kampusu VŠVU v Bratislavě a nové budovy Matice Slovenské v Martině – v podstatě sestává jen z menších či větších pomníků a (pozoruhodných) náhrobků.


V srdci stavby, na uzavřeném nádvoří, najdete bronzové sochařské dílo Oběti varují od Jozefa Jankoviče, jež je považováno za jeden z vrcholů moderního slovenského sochařství. Jak uvádí publikace „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století (Ševčík-Beneš, 2009, s. 213), „z ležících, nahromaděných, na sebe a přes sebe poskládaných mrtvol – s proděravělými hlavami – povstává dvojice figur jako varující imperativ před hrůzami válek a vraždění“.


Jelikož Jankovič za normalizace patřil mezi zakázané autory, bylo dílo v roce 1972 „uklizeno“ do nedalekého Kaliště a nahrazeno dvojí kovovou vertikálou se srpem a kladivem


Sousoší se vrátilo do památníku teprve v roce 2004. V Kališti, památníku na místě vesnice vypálené nacisty, je několikrát poškodili zloději kovů. Například v roce 2001 odřezali dvě bronzové končetiny o hmotnosti 120 a 160 kilogramů a způsobili tak škodu nejméně 100 tisíc slovenských korun.


Jankovičovy sochy byly z veřejného prostoru hromadně odstraňovány už za normalizace. A ty, které unikly pozornosti kádrováků, vesměs nepřežily nové poměry po roce 1989. Jenom v Bratislavě byly v posledních dvaceti letech zlikvidovány čtyři Jankovičovy monumentální plastiky ve veřejném prostoru.


Dynamické křivky památníku by nejspíš nebyly tak působivé, kdyby nebylo skvělého urbanistického rozvržení celého okolí, které už v roce 1957 navrhli přední slovenští urbanisté a krajináři Emanuel Hruška a Milan Kodoň. Budova se totiž nachází na terénním převýšení nad rozsáhlým parkem a novým městským celkem, budovaným od 60. let. Osa velkoměstského bulváru (dnes nám. Slobody) s obchodním domem Prior, výškovým hotelem Lux, kulturním domem a obytným blokem je zakončena právě monumentálním schodištěm památníku. Budova je díky tomu dobře viditelná i z odstupu několika set metrů.


Je až neuvěřitelné, že se v parku pod památníkem stále ještě zachovaly prvky sochařské výzdoby z přelomu 60. a 70. let. Stylem připomínají strukturální instalace na olomouckém výstavišti FLORA nebo výstavu Socha a město v Liberci v roce 1969. Autora se mi bohužel nepodařilo dohledat.


Památník SNP byl ve své době (a snad i v rámci celého období socialismu) nejdražší stavbou tohoto druhu v Československu. Jako ikona brutalistní architektury se dostal i na obálku známé knihy Československá architektura od Josefa Pechara z roku 1979.