Nestydy

V 60. letech vznikla v národním podniku Karlovarský porcelán řada drobných plastik s námětem ženské figury.

Ty nejznámější a početně nejrozšířenější vznikly podle návrhu Jitky Forejtové a vyznačují se snahou o zachycení dívčích postav ve chvíli odpočinku či zamyšlení. Křivky jsou dynamické, z každého úhlu pohledu jsou dobře čitelné. Zobrazení ženských křivek je až cudné, Forejtová se zaměřuje zejména na vystižení správných proporcí.

Ve stejné době (roku 1962) vzniká i série návrhů Jiřího Černocha, která se od figurek Forejtové radikálně liší. Černoch pojímá ženský akt jako objekt mužské fantazie a touhy, zachycuje jej v neklidné, znepokojivé pozici až lascivního vyznění.

Černochovy erotikou nabité akty vlastně nejvíc připomínají komunistickým režimem tolerovanou verzi pornografie v podobě různých - z dnešního pohledu nevinných a úsměvných - dobových fotografických nahotinek, jako byly například série 3D snímků svlečených soudružek na stereokotoučcích z Meopty.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že oproti čistě dekorativním dílkům Forejtové máme právě u Černocha dojem mnohem odvážnější, moorovské sochařiny. Třebaže modelované v komorním měřítku.

(Abychom však Forejtové nekřivdili, je třeba přiznat, že i Černoch navrhoval dekorativní, až přehnaně líbivé figurky, které by i na ni možná byly příliš. Příkladem je Dívka s motýlem nebo Stojící akt z přelomu 60. a 70. let.)

Kromě dvou sériově vyráběných aktů z roku 1962 Černoch ve stejné době vytvořil ještě několik dalších, které dnes najdeme jen jako modely ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Právě na nich je Černochovo "poctivé sochařství" nejlépe patrné - srov. třeba keramickou sedící figuru, ležící postavu z šamotové hlíny nebo její variantu v nápaditě glazovaném porcelánu, která je podle mě pomyslným vrcholem Černochovy komorní tvorby v tomto tématu.

Ve sbírkách MG najdeme také sádrový model k jednomu ze dvou zde prezentovaných aktů.

Andrea z chruščovovské éry

Porcelánový servis Andrea patří k těm, které "klestily cestu" progresivním bruselským soupravám Jaroslava Ježka. Jako novinka byl poprvé ohlášen v roce 1957 v oborovém časopise Sklář a keramik a označen za jeden z prvních výsledků snahy o novou podobu českého exportního porcelánu:

"Většina vyráběných tvarů už značně překročila věk dospělosti a mnohé už velmi zestárly. (...) přezírali jsme tvarový vývoj a průzkum, na výtvarné problémy se mnohdy nahlíželo jako na zbytečnost, [zatímco] v zahraničí doznal tvarový vývoj ve všech výrobních odvětvích velký výboj. (...) toto období je za námi a v našich porcelánkách to začíná kvasit novým tvůrčím životem. (...) Odrazem tohoto kvasu je u Starorolského porcelánu nový tvar Fortuna (...) a tvar Andrea (...). Autorem nových tvarů (...) je starý zkušený modelář, vedoucí výtvarného střediska soudruh A. Prášil." (Sklář a keramik, roč. 1957, s. 213.)

O modeláři Prášilovi zatím nic nevím. Dodejme ale, že jeho tvary Fortuna a Andrea jsou si velmi podobné, liší se pouze tvarem úchytů a často bývají zaměňovány.

A tak je Andrea vlastně takovým dítětem chruščovovské přestavby, jež umožnila konstruktivní kritiku dosavadní výrobní praxe a umožnila nástup nové generace výtvarníků do průmyslu. Fenomén brusel na sebe nenechal dlouho čekat.

Andrea se vyráběla ještě dlouho v 60. letech jakožto exportní servis žádaných čistých, a přitom konzervativních tvarů. Tehdy se také dočkala typického dynamického, ručně malovaného dekoru, který známe spíše ze servisů Jaroslava Ježka.

Brusel v Moskvě

Minulý měsíc se naše výstava polského a československého designu 60. let zastavila na další štaci - v Moskvě. A protože koncepcí vcelku dobře vystihuje letošní osmičková výročí, vzala nás letos pod křídla Česká centra a umožnila nám vystavovat na moskevském festivalu designu Design Next 2018. 

Koncepce naší expozice zůstala stejná jako při loňské výstavě v Madridu, na pár desítkách metrů čtverečních ukazujeme to nejlepší z československého a polského designu od Bruselu po Srpen. Proměnou však prošly instalační stoly, které získaly stylové podnože značky Master & Master, graficky výstavu tentokrát zpracovala Beata Rakowská.

Vcelku dobře jsme zapadli mezi okolní retro instalace amerických a sovětských šedesátkových bouráků:

Chci se však hlavně podělit o některé moskevské skvosty, které bezpochyby zaujmou každého fanouška modernismu v socialistickém hávu. Začněme jednou hodně pre-bruselskou ikonou mezinárodního stylu. Poznáváte?

No jistě, Le Corbusierův Centrosojuz z let 1929-1936!

A tady je zase nádherně dynamický post-brusel: Výstavní pavilon Sovětského svazu z EXPO 67 v Montrealu. Architekt Michail Vasiljevič Posochin a kolektiv; dnes jej najdete ve výstavním areálu VDNCH. V pozadí další ikona sovětského modernismu 60. let - vysílač Ostankino z let 1963-1967:

Tady něco pro ctitele vetřelců a volavek - hlavní vchod Filologické fakulty Lomonosovy univerzity:

V areálu VDNCH mě zaujal i tento corbusierovský pavilon (údajně s expozicí plynárenství):

Cesta do Moskvy se samozřejmě neobejde bez návštěvy brutalistní ikony, přezdívané dům-koráb, což je čtyřsetmetrové betonové monstrum s téměř tisíci byty. Více fotek třeba zde.

Nejdynamičtější stavbou moskevského socíku je Muzeum kosmonautiky, tedy hlavně jeho nadzemní část, která vznikla v roce 1964 jako Památník pokořitelů kosmu (takto kostrbatě to překládá Wikipedie). Znáte, že? Je to slavné.

Plot muzea je pokryt rozkošnými Sputniky:

A tady máme jednoho pokořitele v nadživotní velikosti, se Sputnikem v ruce. Stanice metra Rižská.

Když už jsme u toho metra, s Moskvě nemají jen stalinistickou opulenci, ale také pár skvostů čistě dle našeho gusta. Lustry připomínající Atomium ve stanici Mendělejevská...

Případně tato rozkošná vitráž hlásající MÍR v pěti jazycích a k tomu technicistní osvětlení ve stanici Šabolovská.

A na závěr pár designových korábů brázdících dodnes ulice Moskvy. Smíchovské tramvaje T3. Některé z nich jsou opravdu speciální, například nemají prostřední dveře, protože se dodnes používá systém nastupování pouze u řidiče (v každé tramvaji je turniket, samozřejmě to hrozně zdržuje) a vystupování pouze zadními dveřmi, takže se dav uvnitř neustále přesouvá zepředu dozadu.

Další zajímavý model tramvaje má dveře po obou stranách vozu. Když jste dva vozy spřáhli zadky k sobě, mohli jste je tak používat pro jízdu tam i zpět bez nutnosti použití tramvajové smyčky. Jak praktické! Prý to vymysleli kvůli olympiádě v roce 1980. V interiéru mají proto část sedadel opačně, takže se část cestujících vždycky veze pozadu, ale zase můžou koukat na ty, co jedou po směru...

Každý, kdo má tétrojky v lásce, se v Moskvě bude tetelit blahem.