sobota 26. ledna 2019

Sylva Lacinová-Jílková (1923–2019)


Jako teenager jsem si na svou první cestu do Brna půjčil od rodičů fotoaparát Canon. Udělal jsem s ním celkem dvě fotografie, protože jsem si šetřil 36 políček kinofilmu na celé prázdniny. Zezadu jsem si pečlivě zapsal: "23. 7. 2000 skulptura". Na nic jiného se z té cesty do Brna nepamatuju.

To bylo mé první setkání s dílem sochařky Sylvy Lacinové-Jílkové, jejíž pozoruhodný a plodný život se uzavřel začátkem tohoto týdne, 20. ledna 2019, v požehnaném věku 95 let.

Tou "skulpturou" bylo sousoší Pohostinství, osazené na schodišti v areálu hotelu International. Dílo monumentálních rozměrů (sedící postavy mají 3 metry na výšku) a "bruselské" stylizace vytvořila Sylva Lacinová v roce 1961 ve spolupráci se svým bratrem, architektem Luborem Lacinou.

I další jejich společné dílo jsem poznal už velmi dávno, jistě ho znáte i vy všichni, kdo občas zavítáte do Ostravy. Před ostravským Hlavním nádražím se nachází měděná plastika Květ, dnes v poněkud okleštěném hávu bez hlubokého žulového bazénu. Tady jedna vzpomínka na podobu nádraží před přestavbou, rok 2005:


Teprve před pár lety jsem zjistil, že i v mém rodném městě Olomouci se jedna práce Sylvy Lacinové najde, a ne ledasjaká: je to její první velká sochařská realizace pro veřejný prostor, osazená v roce 1957 na atice Teoretických ústavů Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Sousoší se jmenuje Anatom a představuje spolu s celou budovou typické dílo doznívajícího socialistického realismu (architektem byl Jiří Kroha).

Téma je pro mě dosti bizarní, až se je bojím interpretovat: dvě nahé postavy, Adam a Eva proletariátu, si svlékají naddimenzovaná prostěradla, jako by zrovna vstaly z mrtvých v místní pitevně, odkud je právě otcovsky odvádí Anatom v řeznickém plášti a s hlavou - koho jiného, než architekta Krohy. Zřejmě takové doktorské vyhnání z ráje, tomu byste nerozuměli...

Ovšem měřítko, kompozice, uvolněnost a dynamika tvarů, to všechno naznačuje sochařčin výjimečný talent, kultivovaný studiem u našich předních realistů, Karla Pokorného a Vincence Makovského.


Neméně zásadní však byla pro sochařku její návštěva v ateliéru Henryho Moora (v roce 1965), doyena světové figurální plastiky poválečné doby. Sylva Lacinová nebyla mezi českými sochaři a sochařkami zdaleka jediná, koho poznání Moorovy tvorby změnilo od základů. Lacinová se svou tvorbou z 60. let zařadila mezi nejzajímavější české tvůrce mladé generace, obratně reflektující a rozvíjející impulzy mezinárodní moderny. Mezi figurací a abstrakcí pak oscilovala ve své tvorbě po celý život.

Tři její středomoravské realizace jsem poznal v minulém roce. Každá mě oslovila po svém, každá v jiném materiálu, v jiném měřítku, jinak barevná a jinak reagující na své okolí, světlo, počasí. Nepodbízejí se, mlčky a trpělivě čekají, jestli si jich vůbec někdo všimne.

Záhadné a silné umění. To nám zbylo po prvotřídní sochařce Sylvě Lacinové-Jílkové.

 Sedící dívka, Mohelnice, 1982.

 Květ, Šumperk, 1972.

 Kosmický věk, Hrabišín, 1974.


sobota 19. ledna 2019

Waldovy singly


Už tu dlouho nebyly nějaké pětačtyřicítky. Tentokrát vybírám tematicky - singly Waldemara Matušky. Nebudu to navlékat na nějaká výročí, i když to bude letos deset let, co umřel, a taky šedesát let, co vzniklo divadlo Semafor, kde začínal. Ovšem Walda do Semaforu nastoupil až 7. února 1960, podle informací na singlu.

Vlastně na těch singlech je zajímavých informací o Waldovi spousta, oni ty texty taky psali takoví experti, jako Jiří Černý, Petar Zapletal nebo Jaroslav Přikryl. Však si počtěte sami. Nejzajímavější perličkou z Waldova života jsou v kontextu tohoto "designového" blogu jeho sklářské začátky: v patnácti letech odešel na učení do poděbradských skláren a o dva roky později, v roce 1949, nastupuje do zaměstnání ve sklárnách Moser v Karlových Varech. Ovšem vydržel tam jen rok, pak utekl do Prahy do Státního souboru písní a tanců.

Obaly na singly československých zpěváků nepatří k žádným veledílům grafického designu, ale svoje kouzlo mají:

Návrh Ladislav Rada, 1967.

 Návrh Ladislav Rada, 1966.

 Návrh Bohumil Šejda, 1968.

Návrh Bohumil Šejda, 1968. 

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Gustav Šeďa, 1969.

 Návrh Karel Lodr, 1970.

 Návrh Karel Lodr, 1970.

Návrh Karel Lodr, 1970.

středa 9. ledna 2019

Bělninová elegance II.


Před pár lety jsem tu uvedl jeden pozoruhodný servis ze znojemského Spojkeru s jednoduchým žlutým abstraktním dekorem a velmi elegantními tvary, značený číslem 63. Dosud jsem sice jeho návrháře nezjistil, mezitím se mi však do rukou dostal obdobný servis, snad předcházející tomu žlutému (s číslem 58).

Tento je spíše čajový (má širší a nižší šálky) a kromě barevných akcentů odstínu lila využívá i lineárního zlacení a kontrastní černé glazury na některých plochách. Krása!

Oba servisy mají některé prvky společné: tělo konvice, misku na čajové pečivo, některá radikálně plochá víčka, ovšem jiné prvky jako by závisely spíš na libovůli modeléra nebo dokonce řadového zaměstnance keramického závodu. Dobře je to vidět třeba na odlišném, nepříliš zdařilém tvarování oušek a úchytek. Válcovitá cukřenka ve výsledku vypadá spíše jako omyl, než jako radikální tvarové řešení. To se týká i kvality zpracování, od různých nerovností a nečistot v hlíně až po dodatečně "flikovanou" glazuru; to se ovšem projeví, až když držíte servis v ruce.

Kdo ví, jestli nakonec tyhle servisy nebyly jen nějaký dílenský melouch.

Čajový servis, vyrobil SPOJKER, n.p., závod Znojmo, Československo, 60. léta.

středa 26. prosince 2018

Když Praha za noci zazáří neonem


Možná jste taky pod stromečkem objevili zbrusu novou knížku Neony a světla reklam, kterou pro edici Zmizelá Praha nakladatelství Paseka napsali Eva Bendová a Václav Hájek. Kniha se věnuje dějinám světelné reklamy v ulicích Prahy od prvopočátků na přelomu 19. a 20. století (žárovka versus oblouková lampa), přes období zrodu kinetického umění (Zdeněk Pešánek, Miroslav Prokop) a využití světel na fasádách funkcionalistických skvostů, až po období socialismu, kdy světelná reklama dostala zhola jiné úkoly.

Kdo se o neony zajímá soustavně a zarytě, asi jej kapitoly o propagačně-propagandovém osvětlení Prahy v letech 1948-1989 nijak zvlášť nepřekvapí. Kniha bohužel staví jen na reprodukcích dobových odborných publikací (Jaromír Balák: Světelná reklama, 1962) a záběrech z hraných i dokumentárních filmů (Světáci), doplněných pár (již dobře známými) fotkami z ČTK. A protože je kniha důsledně černobílá (atraktivní grafickou úpravu navrhl Jiří Adamík-Novák), přicházíme o minimálně dva velmi důležité aspekty světelné reklamy: barvu a pohyb. Zůstávají jen jakési negativní snímky dobových logotypů. Taktéž textový doprovod nic podstatného o poválečném vývoji neonové reklamy nesděluje (oproti kapitolám o meziválečné a válečné reklamě, kterým byla věnována mnohem větší péče).

Každopádně každá snaha o upozornění na (trosky) neonové slávy v českých městech je chvályhodná, protože přitáhne pozornost médií, veřejnosti, snad i majitelů toho mála, co by se dalo ještě zachránit. Snad tomu dopomůže i třeba reportáž ČT s názvem Světlo láká lid.

A protože jsou v celé knize reprodukovány pouze tři (!) dosud existující světelné reklamy (holt edice Zmizelá Praha), rád bych toto vakuum (Poláci říkají "niedosyt") vyplnil pár náhodně posbíranými exempláři z ulic matičky Prahy na současných fotografiích z posledních let. Skoro všechny jsou foceny za světla, protože jsou už vesměs nefunkční.

Začal bych docela nedávnou vzpomínkou na kdysi vyhlášenou restauraci U Pelikána v ulici Na Příkopě - reklamy zde visely ještě před pěti lety:

 
Ze všech možných porevolučních ztrát posledních let připomenu ještě nápis Supraphon na Újezdě:


A teď, co ještě zůstalo (je toho víc, tento výběr je náhodný):

 Václavské nám. 43 (vedle Jalty).

Vinohradská 6.

Porevoluční neon perfektně udržovaný a funkční dodnes. 
Palác YMCA, Na Poříčí 12.

 Nově opravené a zprovozněné neony NTM, Kostelní 42.

 Slavná GUMA, Ječná 24.

Tenhle znají všichni letenští hipsteři: 
Milady Horákové 8, nad Cobrou.

 Dejvice, Jugoslávských partyzánů 48.

 Žižkov, Koněvova 67.

 A ještě jednou stejná ulice, Koněvova 25.

 Naposled na Žižkově: podsvětlený nápis nákupního střediska, 
Ondříčkova 39.

 A zpátky do centra: Uhelný trh 10 (stále funguje).

 Pozoruhodný kazeton, snad už porevoluční: Opletalova 27.

 Další legenda s kořeny ještě v meziválečném období: 
Bílá labuť se točí od roku 1939. Na Poříčí 23.


 A kousek za rohem OVOCE Z LENINA. Havlíčkova 8.

 Na nedalekém Masarykově nádraží najdeme dodnes řadu kazetonů 
s pozoruhodnými piktogramy.

 A na závěr srdcovka každého neonofila: 
letenské BIO OKO, ulice Františka Křížka 15.