Farebná šeď v Bratislavě

Koncem února jsem se zajel podívat na končící výstavu Farebná šeď - výber produktového dizajnu 60. - 70. rokov z ČSSR - DDR, kterou od loňského října pořádalo Slovenské múzeum dizajnu v Bratislavě. Dnes už tento zajímavý počin patří minulosti, tak mi dovolte, abych se zpětně podělil o své dojmy.

Než se dostanu k výstavě, musím připomenout, jak obdivuhodná a záslužná práce stojí za touto institucí, jež vznikla teprve před pár lety jako projekt skupinky nadšenců pro "staré věci", sdružených v platformě OSTBLOK. Jejich neúnavnou snahou nakonec vznikla státní sbírkotvorná instituce s vlastními prostorami, výzkumem a výstavní činností.

Slovenské múzeum dizajnu sídlí teprve čtyři roky v části areálu bývalých kasáren v centru Bratislavy, kde v poněkud polních podmínkách buduje depozitáře a v podkroví pořádá krátkodobé výstavy. V dohledné době tu má vzniknout také první stálá expozice, představující kapitoly z dějin designu na Slovensku.

Přejděme však k výstavě Farebná šeď.

Vezmu to popořádku. Návštěvník neznalý Bratislavy nemá úplně lehké výstavu najít. Budova bývalých kasáren se stále tváří dost nepřístupně a připomene věznici v Brně na Cejlu nebo dřívější pop-up superstudia v rámci pražského Designbloku.

Uliční výloha s výstavní ochutnávkou působí, jako by ji tu naaranžovali už před čtyřiceti lety. Je zajímavé, jak ty "designové kousky" dokážou být obyčejné až ošklivé, když se jim vrátí jejich přirozený kontext. Kouzlo nechtěného, nebo rafinovaný záměr?

Vystoupejme však do nejvyššího patra. Expozice vychází z možností podkrovního sálu, rozlehlého podlouhlého prostoru, rozděleného trámovím na menší kóje. Vlevo prochází linka NDR, vpravo ČSSR, v každé kóji jiné téma. Začíná se hračkami, následuje móda, stolování, návrhy automobilů, osvětlení a ventilátory, domácí spotřebiče, rádia a televize, sedací nábytek.

Posledním bodem výstavy je obligátní "pokojíček" - tedy náznaková rekonstrukce dobového interiéru, velmi vtipně obohacená o některé interaktivní prvky. Pokojíček například reaguje na váš pohyb spouštěním různých zvukových a obrazových efektů.

Nepochybuji, že návštěvnickým hitem byla hlavně "písmenková polévka", v níž jste si mohli složit vlastní nápis.

Velice nápaditá je instalace, využívající šedého molitanu a našedo natřeného polystyrenu. Je fajn, když se název výstavy a veškeré konotace, které s sebou nese, takhle výstižně - a přitom nebanálně - promítnou do výstavního mobiliáře.

Co se týče výstavní koncepce, autoři se drželi osvědčeného modelu prezentace příbuzných skupin výrobků a artefaktů, rozdělených podle funkce, účelu či materiálu. Ani myšlenka pokusit se srovnat dobovou produkci dvou zemí není zcela originální (ostatně SMD se zápůjčkami podílelo i na loňské srovnávací výstavě Dohnat a předehnat v olomouckém Muzeu umění).

Je tedy otázkou, zda se toto pojetí výstav už trochu nevyčerpalo. Už výstavě Dohnat a předehnat někteří odborníci vytýkali, že není ve srovnávání dvou států dostatečně důsledná a klade více otázek než odpovědí. V Bratislavě německá a československá část expozice nekomunikují v podstatě vůbec. Tematické kóje jsou sice naproti sobě, ale chtě-nechtě budete mít vždy tu druhou půlku objektů za zády. Přímá vizuální konfrontace tedy není možná.

Pamatujete si na tu scénu z filmu o Járovi Cimrmanovi, jak zneuznaný génius přijde na patentový úřad, předloží své vynálezy, a oni mu zpoza pultu vyskládají úplně stejné? Tak přesně tenhle pocit občas mívám na srovnávacích výstavách.

Pro mě osobně bylo možná nejzajímavější sledovat, jaké je vlastně slovenské pojetí dějin československého designu - vlastně docela naivně jsem si totiž myslel, že byla "za socíku" výroba natolik propojená, že nemá smysl rozplétat "slovenskou" a "českou" stopu. Omyl.

V České republice se v průběhu posledních deseti - patnácti let postupně ustálil výběr jmen, značek a výrobků, které vstoupily do dějin designu. Dělají se přehledové a monografické výstavy, autoři vstupují do síně slávy, ustálil se výčet ikon designu. Spotřebiče - Lachman, hračky - Niklová, nábytek - Navrátil, Jirák, porcelán - Ježek, Forejtová, sklo - Vízner, Jurnikl, Urban, Matura, knihy - Seydl...

No jo, jenže porcelán se dělal výhradně v západních Čechách a lisované sklo byla taky česká specialita, a tak je na výstavě v Bratislavě vůbec nenajdeme. Místo toho se nám nabízí - soudím, že velmi potřebný - alternativní pohled. Že třeba Tesla, to nebyla jen Přelouč, Pardubice a Valašské Meziříčí, ale taky Orava (televizory), Liptovský Hrádok (telefonní přístroje) či Bratislava (rádia). A že dřevěný nábytek se nedělal jen v Bystřici pod Hostýnem a Holešově, ale taky v Pravenci a Bratislavě. A že ledničky byly z Calexu Zlaté Moravce.

A že se v Lednických Rovních dodnes vyrábí špičkové nápojové sklo.

A že Ján Čalovka v Sandriku Dolné Hámre navrhoval pozoruhodné nerezové příbory.

A že atraktivní plechové hračky nebyly jen z Itesu, ale taky z Tatrasmaltu Pohorelá.

A že to, čím se Slovensko skutečně může chlubit, je využití postupů ruční výroby a řemesel a cit pro přírodní materiály. Ono to od Čecha asi zní jako stereotyp - průmyslové Česko, agrárně-folklórní Slovensko - ale tak to nemyslím.

Spíš chci říct, že je v tomto ohledu slovenský design mnohem blíže skandinávské tradici, než ten náš. Červenicová keramika, ušlechtilé dřevo, nerez, tenkostěnné sklo.

Láká mě proti tomu postavit pestrobarevné hračky od Niklové, dederáckou produkci Plastimatu, extravagance spotřebičů Stanislava Lachmana, červený laminát tramvajových židlí, eleganci lampiček z Napaka, pastelové odstíny Ježkových servisů - nejsme my Češi nakonec spíš jako Italové?

Co mě tedy vůbec nepřesvědčilo - a tady musím zdůraznit, že to je můj ryze subjektivní názor - je nadšení odborníků z SMD pro svítidla z výrobního družstva Pokrok Žilina. Ta kombinace překližky a spékaného plastového granulátu podle mě patří do kategorie domácí umění a doteď se mi z ní ježí vlasy na hlavě.

A když už jsme u toho, ani východní Němci svými svítidly na výstavě zrovna nepřesvědčili (shrnul bych to jako "do dílny dobrý").

Nejméně zdařilý byl pro mě závěrečný výběr sedacího nábytku. V Bratislavě se totiž rozhodli ukázat vedle sériové výroby (2x Jirák, 2x Ladislav Gatial, žádný Navrátil ani Magdaléna Sepová, kterou bych tady očekával) taky unikátní kousky, vyrobené pro konkrétní luxusní interiér (vládní salonek pro bratislavské letiště ze začátku 70. let, který se SMD podařilo zachránit a získat do svých sbírek), dokonce i jeden autorský originál z roku 1961 (ano, ta divná dřevěná lakovaná stolička). Dost mi to připomnělo expozici sedacího nábytku v chebském Retromuzeu, kde se taky najde kde co, včetně kousků z Ještědu, hotelu Thermal nebo Rothmayerovy zahrádky.

Podtrženo sečteno, kolektivu Slovenského múzea dizajnu pod vedením hlavního kurátora Maroše Schmidta se podařila krásná a atraktivní výstava, která naše znalosti o designu 60. a 70. let zase o trochu rozšířila.

A pochvala na závěr: nestává se často, aby k výstavám tohoto typu vyšel cenově dostupný (6 EUR) celobarevný stostránkový katalog s vyobrazením a popiskem VEŠKERÝCH EXPONÁTŮ výstavy. Kurátorům z SMD se to povedlo a výsledek je parádní.