pátek 14. června 2019

Gramannova lávová keramika


Dlouho jsem si myslel, že tyhle krásné kropenaté objekty dělal v šedesátých letech některý z českých keramiků nebo keramiček. Obvykle byly značeny jen papírovou nálepkou s krátkou životností, a tak mi jejich původ zůstával utajen, dokud se neobjevil džbánek se zachovalou oválnou červenou známkou na dně. A na ní stojí: VEB Töpferhof Römhild DDR.

Pak už se mi otevřel svět dosud nepoznané, ale intuitivně obdivované tvorby durynského keramika Siegfrieda Gramanna (19241991), současníka našich výtvarníků debutujících v období bruselské výstavy. Ježek, Forejtová nebo manželé Bansetovi byli jen o rok starší, Miloš Balgavý či Lydie Hladíková jen o rok mladší.

Siegfried Gramann měl však poněkud jiné osudy, než naši výtvarníci, kteří vesměs po vysokoškolském studiu nastoupili do znárodněných fabrik. Ve čtyřiadvaceti letech složil mistrovské zkoušky a převzal v durynském městečku Römhild hrnčířskou dílnu po svém otci. Pod jeho vedením si rodinný podnik vedl natolik dobře, že se zejména v 60. letech stal exportním tahounem na poli východoněmecké keramiky. Jeho stolní keramika se vyvážela nejen do států socialistického bloku, své zákazníky nacházela i v USA, Japonsku nebo Skandinávii. Na vrcholu slávy byla s asi 300 zaměstnanci největší ruční hrnčířskou dílnou v Evropě.

To už byl ale Gramannův rodinný podnik znárodněn a stal se z něj Volkseigener Betrieb, podnik ve vlastnictví lidu. Siegfried Gramann však i nadále zůstával v jeho čele a zodpovídal mj. i za inovace a zavádění nových vzorů do výroby. Značka Gramann Keramik byla na nálepkách nahrazena nápisem VEB Töpferhof Römhild DDR, nezávadné tradiční značení T=R mohlo zůstat.

Gramann měl i nadále plné ruce práce: v Römhildu založil v roce 1975 hrnčířské sympozium, na které poté jezdili i mnozí čeští výtvarníci, sám se taktéž v roce 1975 účastnil mezinárodního keramického sympozia v Bechyni. V osmdesátých letech strávil rok ve středoafrickém ostrovním státě São Tomé e Príncipe, aby tam rozjel výrobu keramiky. V roce 1987 se stal čestným občanem města Römhild.

Po pádu komunismu se firma vrátila do rukou rodiny, vedení po Siegfriedově smrti převzala dcera Christina, poté jeho vnoučata. Firma stále existuje v podobě malé rodinné dílny, její současnou produkci najdete na webu. V Römhildu přitom funguje expozice keramiky, která připomíná jak zdejší hrnčířskou výrobu, tak díla 160 keramiků a keramiček z celého světa. Jak rozdílné osudy oproti tomu, jak u nás dopadlo Kravsko, Kožlany, Kunštát, Trnovany!

A ještě ke Gramanově stolní keramice: odteď už si ji nespletete. Je typická velmi jednoduchými, hladkými tvary (měkký modernismus...), ale zejména zvláštně kropenatou matnou glazurou pastelových odstínů. Jestli se nepletu, tyhle efektní matné glazury vznikají použitím lávové moučky, proto se jim obvykle říká lávová glazura. Experimentovali s ní i mnozí další keramici a výrobci, včetně českých a slovenských, ale jedině Siegfried Gramann si z těchto glazur udělal poznávací znamení.


Žádné komentáře:

Okomentovat