Rozměrná porcelánová plastika Ležící antilopa z roku 1958 patří k nejkrásnějším dílům Jaroslava Ježka. Autor ji navrhl ve svých pětatřiceti letech, ve stejné době, jako známé tři koníky, oceněné na výstavě v Bruselu zlatou medailí. Na antilopu se sice tehdy nedostalo, její krása je však zcela nadčasová.
Kdo chce trochu lépe pochopit, v čem spočívá genialita Ježkova sochařství, nechť antilopu srovná s nedávno publikovaným Kozorohem Vincence Vinglera. Ježek, tak jako nikdo jiný, dokáže vystihnout dynamickou křivku, aniž by narušil stabilitu celku. Modeluje tvar pomocí světla a stínu, jako bychom se dívali na něco nehmotného, průsvitného jako ektoplazma, jejíž existencí si nejsme jisti. Stále však máme před sebou portrét zcela konkrétního zvířete, bez groteskní zkratky, bez komiksové stylizace. Portrét ušlechtilé, vážné bytosti.
V některých zdrojích je plastika označena i jako Raněná antilopa. Možná, že se ve skutečnosti nedíváme na idylický odpočinek spokojené antilopy. Možná je to velmi zpomalený záběr smrtelně zraněného zvířete kácejícího se k zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat