Ateliers para artistas (1938)
Nebude to jenom o brutalismu, ale nebojte, bude to samý beton. Začněme perlou předválečného mezinárodního stylu a zároveň mým nejoblíbenějším barákem v celé argentinské metropoli. Je tady tak trochu omylem. Na první pohled jsem totiž tuto nárožní stavbu odhadoval na 50. léta a pochvaloval si, jaký to mají v Argentině hezký brusílek. Jenže jsem brzy zjistil, že tenhle dům plný uměleckých ateliérů postavili už v roce 1938. Většina z ateliérů je mezonetová a celou tuhle nádheru ještě korunuje dvoupodlažní střešní terasa.
A protože má B.A. výborné webovky Moderna Buenos Aires, na kterých najdete (ve španělštině) všechny důležité stavby, tak si ulehčím práci a pro podrobnosti o autorství, lokalizaci a taky pro spousty krásných fotek (včetně interiérů) vás odkážu tam.
A ještě jedna zajímavá informace: právě pro tenhle dům bylo navrženo slavné křeslo Butterfly Chair (správně označované jako BKF Chair podle iniciál svých tří autorů), které si získalo oblibu po celém světě (hlavně tedy různé jeho nápodoby a repliky, oficiální výrobce Knoll z toho věru neměl radost...) a vyrábělo se i v Československu. Pro svou interiérovou prvotinu ho v roce 1962 použil i Jan Kaplický, jak už jsem tu kdysi psal.
Pojďme dál, třeba k národní knihovně. Správné datování tohoto monstrózního robůtka by asi dalo zabrat i profesoru Šváchovi. Částečně to bude tím, že objekt stavěli dlouhých třicet let, konkrétně mezi léty 1962 a 1993. Jak už si všiml všudybyl Adam Štěch v pořadu na Vltavě (doporučuji poslech, odkaz ZDE), knihovna má díky tomuto prodlení brutalistickou schránku, ale postmoderní interiéry. Bohužel se tam nesmí fotit (a hlídají to přepečlivě), tak zase odkazuji na web Moderna BA.
Na tomto a dalších argentinských brutalistních monumentech mě fascinuje, jak předběhly svou dobu v tom hravém kombinování surového betonu s výraznými high-tech prvky všelijakých rour, výduchů a potrubí křiklavých barev. Když si vezmeme, že takové Centre Pompidou je až o dekádu mladší...
Edificio Banco de Londres (1960–1966)
Divokost v srdci a vlhkost v očích utišme u nějaké té betonové klasiky bez kosmických ambicí. Co třeba univerzitní kampus? Tyhle kostky měly původně vzniknout čtyři, ale došly peníze, tak zbyly dvě. Každá ale pojme tisíce estudiantes. Architekt Eduardo Catalano nejprve v roce 1960 navrhnul velkolepý urbanistický plán nového univerzitního kampusu, aby po pár letech začala jeho realizace právě těmito pavilony (číslovány jsou jako pavilony II a III, jednička už tam stála dříve) a pokračuje se s přestávkami až do současnosti.
Pokud vám to přijde jako nudný barák, tak jen dodám, že Eduardo Catalano byl žákem Waltra Gropia a Marcela Breuera na Harvardu a poté, co si vyzkoušel kampus v Buenos Aires, byl povolán do Cambridge, aby stavěl pro Massachusettský technologický institut... Stačí?
Facultad de Ciencias Exactas y Naturales, Universidad de Buenos Aires (1962–1967)
Teď se poodlédněme pro změnu po nějakém útulném bydlení. Žeby věžák s výhledem? Třeba 102 metrů a 32 pater? A co takhle zahnutý do půlkruhu? Ne, to není Moskva ani Astana, ale jinak docela malebná a poklidná čtvrť s nepoklidným názvem Palermo. Jenže na pořádný celkový záběr aby si člověk pronajal helikoptéru. Lepší fotky najdete na Moderna BA.
Torre Dorrego (1968–1970)
Jestli se vám už stýská po bruselu, jak jsme na něj zvyklí z někdejšího ostbloku, přesuňme se do parku na severu Buenos Aires, kde u jezera, mezi vzrostlými araukáriemi, trůní kulovité UFO zdejšího planetária. Beton, sklo a hliník, taky cítíte, že jste tady doma? Nemám teda na mysli zrovna autobusák v Havířově, ale co takové UFO v Kielcích?
Planetario Galileo Galilei (1964–1968)
A když jsme u těch podobností a spřízněností (a kulovitých tvarů), přidám sem ještě jednoho sochařského vetřelce z buenosaireské z hlavní třídy, za kterým stojí náš rodák Gyula Kosice (1924–2016). Tedy náš... slovenský, narozený v Košicích, ovšem v maďarské rodině, se kterou ještě jako dítě odešel za lepším životem do daleké Argentiny, aby se tam stal jednou z vůdčích postav moderního a současného umění. Letos v dubnu to bude rovných sto let od jeho narození.
A v 80. letech dělal takovéhle monumentální umění. Člověka ta cedulka KOSICE na betonovém sloupoví uprostřed osmnáctiproudové magistrály na Avenida 9 de Julio tak nějak zahřeje u srdce. Však ona by taky ta fontána klidně mohla stát v těch Košicích, že? Jenom by se asi nemohla jmenovat Pocta demokracii.
Gyula Kosice, Homenaje a la democracia (1986)
Na závěr si dejme ještě jednu mezinárodní hvězdu, a to nikoho menšího než architekta Maria Bottu, který na pěší zóně zaplnil úzkou parcelu svou postmoderní, ale přece jen docela přísnou fantazií na téma kamenná fasáda. A přímo na ulici si k tomu vystřihl drobný křídlatý pavilónek, sloužící jako městské informační centrum.
A tím se s argentinskou architekturou pomalu (a nerad) loučím. Snad zas někdy příště.
Edificio Banca Nazionale del Lavoro (1988–1989)
Žádné komentáře:
Okomentovat