Stavebnice Panela

Tuhle umělohmotnou stavebnici vyrábělo trochu netypicky Železnobrodské sklo, koncernový podnik. Od 60. let se totiž do jeho sortimentu kromě skleněných výrobků a bižuterie dostaly také drobné plastové výlisky, nejčastěji perle z plastické hmoty. Výroba stavebnic byla jaksi přidružená.

Stavebnice Panela byla ve své době velmi rozšířená a snad i oblíbená, ačkoli skládání jednotlivých dílků do sebe bylo poněkud nad dětské síly. Holt, lego to nebylo.

Ale název roztomilý, že? Akorát z toho zrovna panelák tak úplně složit nešel. Spíš futuristické objekty hodné Karla Pragera.

Rozloučení s Nakagin Capsule Tower

 

Když jsem se v roce 2008 měl možnost podívat do Tokia, byla tahle zvláštní modulární budova už mezinárodně známá jako příklad japonského architektonického metabolismu 60. let, a proto nemohla chybět na mém seznamu "must see". Zároveň se tehdy neslo internetem, že se bude brzy bourat. I to byl důvod si ji zajít alespoň vyfotit. Do cestovního deníku jsem si tehdy zapsal:

"Přejeli jsme metrem na zastávku Šimbaši a rázem jsme se z vesnického prostředí ocitli mezi mrakodrapy. Za pár rohy se objevil Capsule Tower. Zcela předčil mé očekávání, ačkoli je v nesmírně špatném stavu, kape z něj voda a ve většině kapslí už zřejmě nikdo nebydlí.

 

Na dveřích je velká cedule, že při jakémkoli pokusu vstoupit dovnitř okamžitě volají policii. Naštěstí byla jedna kapsle snesena na zem, takže se do ní dalo nahlédnout kulatým oknem. Uvnitř byl kompletně zachovalý interiér i s TV a magnetofonem.

 

Škoda, že to neopraví a neudělají z toho hotel. Já bych tam klidně bydlel."

Nakajin nakonec vydržel chátrat ještě dalších 14 let. 12. dubna 2022 by mělo začít jeho postupné rozebírání. Několik zachovaných kapslí se prý dostane do různých muzejí (zájem jich projevilo osmdesát, včetně několika evropských), takže z něj snad něco málo zůstane na památku. Odvážný experiment, který měl představovat modulární budoucnost lidského bydlení, se stal kuriózním dokladem slepé vývojové větve. Dožil se padesátky.

O Nakagin Capsule Tower jsem tu psal už v roce 2010. Nyní jsem se vrátil k tehdejším (turistickým, amatérským, já vím) fotkám a dávám je k dispozici všechny.

 

Mísa z Keralitu

Okresní podnik služeb Keralit Litomyšl vyráběl od 50. let 20. století vázy, džbány, závěsné talíře a dekorativní předměty s lidovými motivy. Jejich ručně točená a ručně malovaná keramika se pozná podle typicky hnědočervené barvy střepu po vypálení, která je sama o sobě natolik dekorativní, že se na ni často používala jen průhledná glazura. Lidové, nejčastěji květinové motivy se malovaly na černý podkladový pruh, aby dekor lépe vynikl. 

V 60. letech se kromě této tradiční výroby podnik o třiceti zaměstnancích pustil také do kolekcí stolní keramiky moderních jednoduchých tvarů s minimem dekoru, často černě glazované. Některé z nich jsou docela pozoruhodnou ukázkou bruselského stylu a daly se pořídit v prodejnách umělecké výroby UVA.

Keralit Litomyšl také na EXPO 58 v Bruselu vystavoval, ovšem pouze svou typickou produkci s lidovými motivy.

 

 

 

Jantarové sklo z huti Laura

Tyhle ohnivé a oslnivé skleněné vázy nadměrné velikosti (na výšku mají klidně i půl metru) se občas objevují na českém trhu. Mnozí se domnívají, že jde o návrhy Františka Koudelky pro sklárnu Prácheň, a že snad patří do jeho série Flora z počátku sedmdesátých let. 

Ve skutečnosti jde o výrobky polské sklářské huti Laura z města Tarnów. V této oblasti jihovýchodního Polska (jen pár desítek kilometrů na východ od Krakova) to není jediná známá sklárna - nedaleko najdeme ještě jednu daleko slavnější, sklárnu v Krosně. Název Krosno určitě znáte z kalibrovaného nápojového skla, do kterého se točí pivo a míchají drinky i v českých hospodách.

Žíhané jantarové sklo moderních tvarů se v Polsku stalo jedním ze synonym socialistického designu a ve své době se také docela hodně exportovalo do zahraničí. S českými sklářskými výrobky Františka Koudelky nebo Josefa Hospodky ze stejné doby má také společné časté nálepy nebo mačkaný dekor.

Teď už si je nespletete, že?

Dětské hrníčky z Athosu a Very

 

Co je osvědčené, není třeba měnit, zvlášť v socialistickém hospodářství. A tak se některé části úspěšného servisu Athos navrženého v roce 1967 Ladislavem Švarcem staly součástí o něco pozdějšího servisu Vera (1970) od Václava Dolejše a ještě se použily pro dětské nápojové soupravy. 

Původně čajové šálky z Athosu/Very posloužily samostatně jako roztomilé hrníčky pro děti s veselým potiskem. Lišily se pouze tvarem ouška: zaobleným u Athosu, pravoúhlým u Very. Obojí vyráběla porcelánka Thun v Klášterci nad Ohří.

Zaostřeno na šlehač smetany Rostex

 

Jistě si vzpomínáte. Bombičkový šlehač smetany z národního podniku Rostex Moravská Třebová. Dnes už by šlehačkou sycenou kysličníkem dusným leckdo pohrdal. Ale ta kombinace černého plastu a chemicky zelenkavého eloxovaného hliníku má svoje kouzlo. Znáte ten pocit, tajně si nastříkat plnou pusu šlehačky a doufat, že vás nikdo na rodinné sešlosti nezahlédl?

 

Pokud jste se nechali unést nostalgií, vězte, že ani tenhle kousek vyráběný od 70. let nebyl bez problémů. Že nefunguje, jak má? Tady máte odpověď výrobce:

 

Takže se laskavě seznamte s návodem k použití, než nám šlehačkový autosifon pokazíte:

Ovšem jestli si myslíte, že jen správné používání povede k všeobecné spokojenosti, docela se pletete, protože budete potřebovat hlavně ty sifonové bombičky, které nikde už půl roku nejsou k sehnání!

 

Takže z toho je jen další (moc hezká, designová) škatule s nepoužitelnou hračkou uvnitř: