Zaostřeno na šlehač smetany Rostex

 

Jistě si vzpomínáte. Bombičkový šlehač smetany z národního podniku Rostex Moravská Třebová. Dnes už by šlehačkou sycenou kysličníkem dusným leckdo pohrdal. Ale ta kombinace černého plastu a chemicky zelenkavého eloxovaného hliníku má svoje kouzlo. Znáte ten pocit, tajně si nastříkat plnou pusu šlehačky a doufat, že vás nikdo na rodinné sešlosti nezahlédl?

 

Pokud jste se nechali unést nostalgií, vězte, že ani tenhle kousek vyráběný od 70. let nebyl bez problémů. Že nefunguje, jak má? Tady máte odpověď výrobce:

 

Takže se laskavě seznamte s návodem k použití, než nám šlehačkový autosifon pokazíte:

Ovšem jestli si myslíte, že jen správné používání povede k všeobecné spokojenosti, docela se pletete, protože budete potřebovat hlavně ty sifonové bombičky, které nikde už půl roku nejsou k sehnání!

 

Takže z toho je jen další (moc hezká, designová) škatule s nepoužitelnou hračkou uvnitř:

Architektura reproduktoru

Příběh rozhlasu po drátě už popsali různí pamětníci a fanoušci radiotechniky (a že jich je!), tak to po nich raději nebudu opakovat, když si to sám nepamatuju. Nicméně jeho éra začala v padesátých letech jako import ze Sovětského svazu, vrcholila v letech sedmdesátých a naposled se po drátě vysílalo ještě v roce 1999. Když jej Alena Zemančíková popisuje jako celkem nevzhlednou bedýnku, má jistě na mysli ještě ty padesátkové velké a těžké dřevěné krabice, které opravdu moc krásy nepobraly. 

V šedesátých letech se ale do díla pustil designér František Crhák (1926–2011), který pro Teslu Valašské meziříčí vyprojektoval několik řad plastových reproduktorů v mnoha barevných variantách. 

Menší reproduktor má modelové označení ARS 241 a je čistě pravoúhlý, s několika typy přední krycí mřížky. Větší reproduktor Tesla ARS 291 pochází přibližně z roku 1965 a nese ještě typicky „bruselské“ znaky prolamovaného kvádru na šikmých corbusierovských nožkách. Čistá architektura!

 

Fotíme s Cortou

S družstevní výrobou je vždycky problém ten, že i zajímavý a nápaditý design jejich výrobků zůstává veskrze anonymní a je jen malá šance, že se autora toho kterého návrhu podaří někdy vypátrat. Je to škoda, zvláště v případě zajímavého a ve své době rozhodně módního foťáku značky Corta.

Jednoduchý fotoaparát Corta vyrábělo lidové družstvo mechaniků a optiků Druopta Praha. Byl to fotografický přístroj velmi jednoduché konstrukce, určený mládeži začínající s fotografováním. Odpovídala tomu i cena 150 Kčs, co se týče domácích výrobků, byl druhý nejlevnější na trhu hned po Pionýrovi (taky z Druopty) za 62 Kčs.

Přístroj byl vybaven achromatickým objektivem s pevným zaostřením, objektiv ostřil na vzdálenost od 2-3 metrů do nekonečna. Fotilo se na svitkový film o šířce 60 mm, obvykle jste tudíž na jeden negativ udělali 12 snímků o velikosti 6 x 6 cm.

Tělo fotoaparátu je vyrobeno z lisovaného hliníkového plechu, díky tomu je opravdu lehoučké, váží pouhých 350 g. Částečně je polepeno plastovou fólií napodobující kůži, a to ve třech barevných variantách. Vyráběla se světlemodrá, světlezelená a černá verze. Nepolepené plochy jsou stříbrně nebo zlatě eloxované a lakované. K foťáku patří také kožené (koženkové) pouzdro.

Bohužel ani dobové zdroje přesně neuvádějí, kdy byla Corta uvedena na československý trh. Nejčastěji se zmiňují už 50. léta, ale první dobové reklamy v denním tisku se objevují až od roku 1960. Razítko uvnitř brašny zase prozrazuje rok výroby 1963. 

Osobně bych vznik tohoto návrhu spojoval se starým dobrým Bruselem, tedy poslední čtvrtinou 50. let, kdy se začaly na trh dostávat výrobky konzumního charakteru pro (alespoň částečné) uspokojení poptávky občanů. Jednoduchý, levný, snadný na obsluhu, vizuálně atraktivní použitím moderních materiálů a pastelových barev, trendy gadget pro mládež, která už nechce budovat přehrady, ale chce si užívat života (poté, co si přivydělá na chmelové brigádě).

Nabízí se srovnání s podobným (ne designem, ale určením a dobou vzniku) foťákem polské výroby, který se u našich severních sousedů už stihl stát ikonou poválečného designu, fotoaparátem Alfa designérů Krzysztofa Meisnera a Olgierda Rutkowského z roku 1959 (na trh přišel až v roce 1962, zato však v nádherných 11 barevných variantách). Srovnejte třeba zde.

Za tohle může Kovočas -čas -čas -čas...

On se ten luxusní porcelán taky časem okouká, takže je dobré to proložit občas i nějakým tím družstevním výrobkem, aby byla na světě zachována rovnováha. Možná si na tuhle znouzectnost ještě vzpomenete. Jak se z toho pil čaj nevím, a popravdě nemám odvahu to zkoušet. A asi nemívali odvahu ani tehdejší obdarovaní, protože se tahle čajová soupravička objevuje poměrně často krásně netknutá, v původním balení... Jistě bývalo její místo někde v prádelníku vlevo nahoře, v příručním skládku nechtěných darů.

Teď jsem byl obdarován i já, a než krabice skončí zase „v prádelníku“, je třeba se radostně pochlubit.

Podle cedulek vyrábělo barevné „čajovky“ družstvo Jihokov České Budějovice, provozovna Mirotice, samotné varné sklo pocházelo ze sázavských skláren Kavalier. Krabice prozrazuje ještě jednoho výrobce, družstvo Kovočas Děčín, které je určitě mělo v sortimentu také. Družstva se tedy nejspíš dělila o společnou krabici. Musíme si pomáhat.