THREE TWO ONE FIGHT!

Pamatujete na znělku pořadu Retro? Mihne se tam taková zvláštní keramická dvojfigurka děvčat z taneční zábavy, co si očividně právě ručně a stručně vyřizují účty.

Mohutné bicáky a zádové svalstvo prozrazují, že by taky mohlo jít o přebornice ženského MMA a bez ochranných pomůcek by tak mohly snadno přijít o zuby. A nepomůžou jim ani ty přilby na dráhovou cyklistiku, co mají na hlavě.

Nemluvě o tom, že jsou děvčata nahoře bez a celá záda holá.

 

Stylizované sousoší nese oficiální název Tanečnice a kolem roku 1964 ho navrhnul keramik Bohumil Dobiáš ml. (1929–2001). Do sériové výroby (modelové č. 238) ji tehdy zařadil podnik JIHOKERA v Bechyni. Dílo bylo publikováno v dobovém tisku (viz např. Czechoslovak Glass Review 05/1964, s. 151), ale asi hlavně kvůli náročnosti výroby patří dnes k těm vzácnějším. Jinak se Dobiáš v návrzích pro n. p. Jihočeská keramika zaměřoval spíše na zvířecí (zoomorfní) figurky.

Smutný lišák

Miloslav Smutný (1912–1989) navrhl v polovině šedesátých let dlouhou řadu figurek pro národní podnik Keramické závody, které se vyráběly v podnicích v Kravsku a ve Znojmě. Také jeho keramický lišák s hnědou glazurou, publikovaný v roce 1965 v časopise Sklář a keramik (č. 1/XV) jako novinka ve výrobě, je značený typickým reliéfním razítkem s emblémem znojemské radnice a nápisem KERAMIA.

Do ruky se mi však dostal také o něco menší lišák bíle glazovaný, nesignovaný, odlitý z porcelánu a v detailu s mnohými nedostatky a vadami svědčícími o tom, že jde zřejmě o (polo)amatérskou práci nějakého studenta nebo melouch z některé západočeské porcelánky. 

Ale roztomilý je taky.

PF 2023

 Krásný nový rok všem ctitelům a ctitelkám bruselského designu!

Jitka Forejtová, medvědi, keramika, 60. léta 20. stol.

Kostelecký Zsolnay

Tuhle keramiku s kovově lesklou černozelenou glazurou u nás produkovalo výrobní družstvo Keramo Praha poněkud podle vzoru světoznámé zsolnayské keramiky z maďarské Pécse, kde byla tzv. eosinová glazura poprvé představena v roce 1891.

 

EDITOVÁNO: Spor o autorství Jitky Forejtové

Zatím jsem nikde nenašel 100% spolehlivý zdroj informace, že autorkou všech těchto zajímavých keramických ženských figur je právě Jitka Forejtová. Dcera paní Forejtové naopak toto tvrzení kategoricky odmítá. Faktem však zůstává, že výtvarnice pro družstvo navrhovala figurální i užitkovou keramiku, a to zřejmě již od roku 1965 minimálně do poloviny 70. let. 

Pokud bychom tedy měli mezi těmito figurami vybrat tu, která je tvorbě Jitky Forejtové nejvíce podobná, pak to bude ta na fotografii úplně vpravo: sedící dívka s rukama založenýma v klíně. Stejně tak dvě nástěnné plastiky (žena s deštníkem, žena s kočkou) by bylo možné Jitce Forejtové přiřknout. U ostatních je její autorství velmi nepravděpodobné.

Nejistota v datování a autorství je dána také tím, že se jednalo o družstevní výrobu jaksi béčkové kvality, kterou mnozí šmahem řadili do kategorie líbezného kýče. Povaha keramického materiálu navíc dosti deformuje některé subtilnější tvary, jen se koukněte na ta ramena, na ty bicepsy á la Rambo u dívky česající si vlasy. Oproti porcelánu tyhle figurky působí neohrabaně a hamatně. 

Snad proto se o nich dobový odborný tisk – pokud je mi známo – vůbec nezmiňuje, až na jednu špatnou reprodukci (z roku 1965 v časopise Sklář a keramik) z jakési družstevní výstavky.

Dnes je ale situace jiná a na vlně obliby veškerého bruselského retra se úspěšně vrací i tenhle kostelecký Zsolnay. 

A proč zrovna kostelecký? Pod družstvo Keramo Praha spadal také výrobní závod v Kostelci nad Černými lesy, kde se většina návrhů Jitky Forejtové vyráběla.

Jitka Forejtová (1923–1996)

 

Pravděpodobný návrh Jitky Forejtové.

 

Pravděpodobné návrhy Jitky Forejtové. 

Bukač

Bukače navrhl Jiří Černoch na přelomu let 1959 a 1960 jako jednu z největších porcelánových plastik, které Karlovarský porcelán, n.p., zavedl do výroby ve svém závodě v Duchcově. Na výšku měří úctyhodných 46 cm a i přes svou objemnost vůbec nepůsobí těžkopádně. Možná proto byl Bukač zařazen také do československé expozice na XII. Trienále v Miláně v roce 1960. V expozici se objevil dokonce dvakrát.

Jiří Černoch se tématu vodního ptactva věnoval zejména na přelomu 50. a 60. let, kdy působil jako návrhář figurálního porcelánu v porcelánce v Duchcově. Kromě bukače navrhl i dva další vodní ptáky, o nichž už jsem tu psal, a mezi nimiž si velkou popularitu získala zejména plastika potápky roháče, dodnes poměrně běžně k dostání.

Kolekci doplňuje nástěnná porcelánová plastika, znázorňující zřejmě taky bukače nebo bukáčka, často zdobená perokresbou, a také jedna z nejmenších duchcovských plastik začátku 60. let, vodní pták. Oba si můžete prohlédnout na webu Prague Art & Design.

Pozůstalost Jiřího Černocha se naštěstí zčásti dostala také do Moravské galerie v Brně, kde si díky tomu můžeme prohlédnout jak sádrový model bukače, tak jednu z prvních porcelánových realizací signovanou autorem.

Nestydy

V 60. letech vznikla v národním podniku Karlovarský porcelán řada drobných plastik s námětem ženské figury.

Ty nejznámější a početně nejrozšířenější vznikly podle návrhu Jitky Forejtové a vyznačují se snahou o zachycení dívčích postav ve chvíli odpočinku či zamyšlení. Křivky jsou dynamické, z každého úhlu pohledu jsou dobře čitelné. Zobrazení ženských křivek je až cudné, Forejtová se zaměřuje zejména na vystižení správných proporcí.

Ve stejné době (roku 1962) vzniká i série návrhů Jiřího Černocha, která se od figurek Forejtové radikálně liší. Černoch pojímá ženský akt jako objekt mužské fantazie a touhy, zachycuje jej v neklidné, znepokojivé pozici až lascivního vyznění.

Černochovy erotikou nabité akty vlastně nejvíc připomínají komunistickým režimem tolerovanou verzi pornografie v podobě různých - z dnešního pohledu nevinných a úsměvných - dobových fotografických nahotinek, jako byly například série 3D snímků svlečených soudružek na stereokotoučcích z Meopty.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že oproti čistě dekorativním dílkům Forejtové máme právě u Černocha dojem mnohem odvážnější, moorovské sochařiny. Třebaže modelované v komorním měřítku.

(Abychom však Forejtové nekřivdili, je třeba přiznat, že i Černoch navrhoval dekorativní, až přehnaně líbivé figurky, které by i na ni možná byly příliš. Příkladem je Dívka s motýlem nebo Stojící akt z přelomu 60. a 70. let.)

Kromě dvou sériově vyráběných aktů z roku 1962 Černoch ve stejné době vytvořil ještě několik dalších, které dnes najdeme jen jako modely ve sbírkách Moravské galerie v Brně. Právě na nich je Černochovo "poctivé sochařství" nejlépe patrné - srov. třeba keramickou sedící figuru, ležící postavu z šamotové hlíny nebo její variantu v nápaditě glazovaném porcelánu, která je podle mě pomyslným vrcholem Černochovy komorní tvorby v tomto tématu.

Ve sbírkách MG najdeme také sádrový model k jednomu ze dvou zde prezentovaných aktů.

Slepice na neděli

Porcelánová plastika Slípka patří k sérii čtyř zvířecích figurek, které navrhl Jaroslav Ježek v experimentálním závodě v Lesově v roce 1962. Oproti předchozím figurkám z bílého porcelánu, které se staly dobře známými ikonami bruselského stylu, série čtyř zvířat na kónických podstavcích už přinesla Ježkův odklon od dynamických přírodě věrných křivek směrem k odvážnější stylizaci a experimentu. První z této řady je právě Slípka, následovaná Kohoutkem, Holoubkem a Jelínkem.

Hned v následujícím roce časopis Czechoslovak Glass Review (9-10/1963) sérii propagoval na zahraničních trzích s komentářem, že "profesor Ježek u každého svého nového návrhu překvapuje novou koncepcí a novým tvarem". Těžko říct, jaký měly figurky úspěch u zahraničních zákazníků.