Československé Atomium

Věděli jste, že Atomia na bruselské výstavě byla dvě? To slavnější dodnes stojí na výstavišti v bruselské čtvrti Heysel, je vysoké 102 metrů a představuje buňku krystalické mřížky železa.

To druhé mělo metrů sedm, představovalo model atomu uranu a našli bychom jej jako první exponát v expozici energetiky v československém pavilonu. Po vstupní síni s mozaikami a sochařsky ztvárněnými články ústavy to byla první věc, kterou v pavilonu návštěvníci viděli.

Expozici energetiky dominoval model betatronu, který způsobil mezinárodní zájem tak velký, že ho belgický tisk označil za druhý nejzajímavější exponát po sovětském sputniku. Barevně blikající model uranu tak pozornost příliš nevzbuzoval. Přesto se mi ho podařilo dohledat na několika dobových fotografiích, které jsem pro lepší atmosféru lehce dobarvil.

Autory celé expozice energetiky včetně kinetického objektu Atomia byli architekti Jiří Cafourek (1904–?) a František Tröster (1904–1968), oba absolventi školy architektury u Pavla Janáka na pražské UMPRUM. V různých zdrojích najdeme střídavě obě jména s tím, že za výtvarnou stránku zodpovídal spíše arch. Tröster. Ten ostatně za návrh expozice v Bruselu obdržel Velkou cenu!

Maketa expozice energetiky (E. Benešová - K. Šimůnková, EXPO 58. Příbeh československé účasti na Světové výstavě v Bruselu, Praha 2008, s. 84)

Časopis Umění a řemesla (číslo 1/1958) zevrubně informoval o výrobě tohoto exponátu v pasířských dílnách Uměleckých řemesel pod vedením mistra Leonarda Beitlera. Díky tomu máme k dispozici jeho detailní popis:

„(...)pod širým nebem v přilehlé zahradě (...) bylo dokončeno také atomium Jiřího Cafourka vysoké 7 m. Atomové jádro tvoří v něm skupina 90 skleněných koulí svítících v 5 barvách. Obíhající elektrony jsou znázorněny kovovými koulemi s provrtanými otvory umístěnými na 4 kruzích z chromovaných mosazných trubek, sestavených do koule o průměru 4 m. Kovové koule jsou dukovány ve stejných barvách jako skleněné koule jádra. Uvnitř jsou opatřeny rovněž barevnými žárovkami, které se rozsvěcují postupně tak, že vzniká představa obíhajících elektronů.“

 Kostra atomia na zahradě pasířské dílny Uměleckých řemesel

Jan Hercík a František Beitler při zkušební montáži Atomia

Po skončení světové výstavy v Bruselu se model Atomia přesunul zpátky domů a v roce 1960 se stal jedním z exponátů výstavy ČESKOSLOVENSKO 1960, jež se konala v bruselském pavilonu přesunutém do pražské Stromovky. I zde dobové zdroje (časopis Výtvarná práce 12/1960, s. 2) jako autora Atomia uvádějí Františka Tröstera a konstatují, že je „tvarově i barevně zajímavé“. Jiří Cafourek však i zde s Trösterem spolupracoval na nesmírně obdivovaném monumentálním kinetickém objektu Hvězda třetí pětiletky, jejíž fotku uvádím jako poslední. O ní ale zase někdy příště.

Falešný suvenýr z Bruselu

O falešných suvenýrech z EXPO 58 jsem tu už jednou psal, tady máme další z nich: keramický popelník organických tvarů s velmi hezkou glazurou, reliéfním logem světové výstavy a zlaceným nápisem Bruxelles. Výrobek družstva Keramo Praha.

Není příliš pravděpodobné, že by se takové suvenýry prodávaly přímo na výstavě v Bruselu, a to ani v rámci československé expozice. Propagační materiály využívající jedno z oficiálních log výstavy musely být schváleny belgickými pořadateli a na užití loga se vztahovala placená licence. Proto si také Československo vytvořilo logo vlastní a těm oficiálním od Luciena De Roecka se spíše vyhýbalo.

Nicméně se možná přece jen o export tohoto zboží někdo pokoušel, což naznačuje nepříliš zdařilé bílé razítko CZECHOSLOVAKIA přidané až na hotový výrobek. Osobně bych ale tipoval, že popelník vznikl až po výstavě na vlně bruselské mánie, která zachvátila Československo na přelomu 50. a 60. let.

Na místě československého pavilonu

Přemýšleli jste někdy, jak vypadá bruselské výstaviště po šedesáti letech? Kde stál náš pavilon, zda tam po něm něco nezůstalo? Před pár dny jsem se do těch míst vydal. Samozřejmě později napíšu taky o Atomiu a všem ostatním, co jsem v Bruselu objevil, ale teď se chci podělit o zážitek nejhlubší.

Když jsem se vydal bez mapy a dobových fotografií do bruselského královského parku De Laeken, který před téměř šedesáti lety hostil světovou výstavu, obával jsem se, že nic nenajdu. Jakmile jsem ale spatřil Atomium na hlavní promenádě, okamžitě mi v hlavě naskočila mapa, kterou mám doma na zdi. A k tomu všechny ty dobové fotky z knih, které přece znám taky docela důvěrně. A tak jsem se spolehnul na paměť a vydal se poslepu na ona místa. Nejdřív jsem si vzpomněl na slavnou (tedy alespoň u nás) fotku s Tatrou 603. Celkem jsem to trefil, co říkáte?

 

Pak už bylo jasné, že musím zahnout vpravo, do esovitě prohnuté dlouhé aleje, která je pořád na svém místě, a u které kdysi stály pavilony Lichtenštejnska, Malty, Izraele, Kanady, Argentiny, a až úplně na konci, kde se alej větví do tvaru písmene V, také pavilon Československa. Zhruba v půlce tuto alej na expu protínala jedna z páteřních komunikací výstaviště, přecházející v těch místech ve vyhlídkový most. Zůstalo z něj torzo, počátek, který nikam nevede.

Vpravo od mostu je však zajímavé místo - malá trojúhelníková parcela v celkem prudkém svahu, která tehdy "zbyla" pro pavilon Polska. Měla to být vlastně (z dnešního pohledu nesmírně progresivní) multimediální instalace se zvukovými i vizuálními efekty od předních polských architektů a výtvarníků své doby - nikoliv tedy potěmkinovská vesnice výrobků, které se nikdy reálně neprodávaly, ale umělecký projekt promlouvající současnou řečí.

Asi není divu, že projekt s názvem BX58 rok před výstavou polská komunistická vláda zatrhla. A tak se Polsko nakonec světové výstavy nezúčastnilo, návrh zůstal jen na papíře. (Chcete-li si ho prohlédnout, odkazuji sem.)

Po chvíli se konečně objevila vidlice dvou alejí a v ní palouk, na kterém stál po jednu sezónu československý pavilon. Tehdy byl poněkud skryt za čtyřmi řadami buků, z nichž jsou dnes pořádná stromiska.

Podmínkou belgické královské rodiny bylo, aby se v parku kvůli výstavě pokud možno nekácelo. Čeští architekti Cubr, Hrubý a Pokorný proto od počátku počítali se zachováním některých vzácných dřevin, zejména cedrů, které se tak staly okrasou hlavního vstupu do expozice.

U sloupku ve vestibulu stával popelník, dnes na jeho místě najdeme odpadkový koš. Jinak zůstaly jen ty dva cedry v pozadí.

Na vnitřním nádvoří, v oblouku restaurace Praha, se tehdy zabydlely jehličnany. Přibližně na stejném místě jsou podobné i dnes.

Další vzrostlé stromy se nacházely v bezprostřední blízkosti fasád pavilonu. Většinou to byly vysoké jasany. Našel jsem je tam i dnes. Jsou-li to skutečně ony, nevím. Původní jsou s jistotou asi jen ty cedry.

Bylo zataženo, padal jemný déšť, liduprázdno. Takové tiché místo s pamětí.

Praha s květy

Před dvěma týdny jsem tu psal o servisech "z druhé vlny" s květinovými potisky. Tady je další z nich, moka servis Praha od Marie Rychlíkové, navržený pro restauraci na světové výstavě v Bruselu, kde získal Grand Prix. V roce 1961 byl servis zařazen do kolekce pro XII. trienále v Miláně. Brzy se Praha dostala i do běžné výroby v závodě Nová Role, ovšem s odlišně tvarovanou cukřenkou. Ta původní měla kónický tvar s úzkou základnou:

V roce 1962 se servis Praha dostal i na obálku časopisu Domov ve výtvarném zpracování Mirka Juny:

Je zajímavé, že byla Praha určena pro používání v restauracích Čedoku po celém Československu, a bruselský "křest ohněm" tak měl prověřit její praktičnost a odolnost. Možná proto byl nakonec pro sériovou výrobu zvolen jiný, stabilnější tvar cukřenky.

Pokud si chcete přečíst něco o přípravě porcelánových servisů pro bruselskou restauraci, reprodukuji pro vás zajímavý článek z časopisu Sklář a keramik z roku 1958. Stačí srolovat na konec příspěvku.