Půlstoletí kera-vitralu

Nový keramický materiál nazvaný kera-vitral byl vyvinut v Keramických závodech ve Znojmě v roce 1967. Jeho zvláštní vlastnosti zajišťovalo složení keramické hmoty: vysoký obsah kaolinu a bělavá barva jej vzhledem přibližovaly porcelánu, speciální příměs křemene a živic však zajišťovala jeho nadprůměrnou tvrdost a pevnost. Je to materiál poměrně těžký, což však bylo považováno spíše za výhodu a důkaz trvanlivosti. Psalo se, že je „téměř nerozbitný“ – odolný vůči otlučení, prasknutí i běžným detergentům. Zvládne i myčku, a protože jde o keramiku vysokožárovou, hodí se i pro zapékání v troubě (oven-to-table cooking). 

Ideální je tedy pro použití v restauračním a hotelovém provozu. A v hotelech se kera-vitralové servisy skutečně uplatnily, používaly se například v horském hotelu na Ještědu. Jídelní soubor pro Ještěd (foto zde) navrhl výtvarník Karel Wünsch (1932), který na jeho vznik vzpomínal takto:

„Tenkrát v Teplicích byly technické keramické závody, kde dělali izolátory na vysoké vedení a ještě jako přidruženou výrobu vyráběli hrníčky a podobné věci. A tam vyvinuli novou hmotu, pojmenovali to vitrál, a to bylo něco mezi porcelánem a keramikou, bylo to velice tvrdé, byla to vysoko pálená keramika na ty izolátory a na rozdíl od porcelánu se to dalo glazovat. Rozhodl jsem se tedy pro ten vitrál s tím, že ho nechám naglazovat na hnědo.

A aby bylo všecko v pořádku, také jsem si nejdříve v té keramické továrně nechal udělat asi tři sady a nejdříve jsme to testovali doma. Manželka říkala, že je to těžký, že se to blbě bere do ruky. Pak právě přijel pan Pikal, a ten, když to viděl, tak se pro to nadchnul a on měl úžasné slovo ve své branži a těm ředitelům a náměstkům řekl: To je ono, to je přesně ono! A bylo to ono.“

Pokud Karel Wünsch uvádí jako místo vzniku Teplice, nemusí se nutně mýlit, protože tam měly znojemské keramické závody skutečně pobočku; další zdroje uvádějí jako místo výroby (a vynálezu) kera-vitralu Znojmo i Teplice (designéři prokazatelně s vitralem spojení působili ve Znojmě).

A jak byly koncem 60. let kera-vitralové soubory hodnoceny po estetické stránce? Časopis Czechoslovak Glass Review uváděl, že výrobky svým robustnějším vzhledem výborně zapadají do tehdejší rustikální módy. V propagačním článku dokonce ohlašoval „návrat keramiky do současného interiéru a městských domácností“, ovšem pro jistotu nezapomněl dodat, že se kera-vitral stejně dobře hodí i na víkendové chaty.

První série měly medově hnědou a olivově zelenou glazuru, později byl přidán ještě tmavě hnědý a modrý odstín. U všech se uplatnil jednoduchý reliéfní dekor, který mohl vyniknout v kombinaci s polopropustnou „skelnou“ glazurou, jež ve vystouplých plochách bledne (řídne), zatímco v hlubších částech dekoru působí ve svém nejtmavším (nejsytějším) odstínu. Již začátkem 70. let se objevují také dekory kombinující zmíněné tmavé glazury s glazurou transparentní a dekorativním potiskem.

Jako první byly vyvzorovány šálky s podšálky a hrnky se svislým proužkováním, a to pod názvem Viktoria (staly se základem souboru, který dnes reprodukuji), jejich návrhářem byl jistý Jan Daniel, o němž se mi nic bližšího nepodařilo zjistit. Už koncem 60. let však také vzniká první větší čajový, kávový a jídelní soubor Astra, opět připsaný Janu Danielovi.

servis Astra, 1968

Brzy následoval také servis Kina (také Kinna) s horizontálními proužky, jehož designérem byl keramik Antonín Hoschna (1943–2015), který se znojemskými keramickými závody spolupracoval dlouhodobě.

Servis Kinna, 1968

Servis Kinna s dekorativním potiskem, 1972

Ještě v roce 1969 byly soubory z nové keramické hmoty zařazeny mezi vynikající výrobky CID (Czechoslovak Industrial Design) a v počáteční fázi výroby se skutečně výborně trefily do celosvětového trendu návratu k prostotě, řemeslu, rustikálnosti, lidovému dekoru, přírodním materiálům a odstínům.

Jelikož se jednalo (ve srovnání s porcelánem) o levné výrobky, zabydlely se záhy v mnoha československých domácnostech, většinou ve funkci každodenního nádobí, při jehož používání není třeba zvláštní opatrnosti. Hrubý vzhled předurčil kera-vitral stát se povinným inventářem loveckých chat a rekreačních chalup. Na mnoha z nich přežívá dodnes. 

Citace a literatura:

Milena Lánská (red.), Vzpomínky na Ještěd, Liberec 2015, s. 19.

Časopis Czechoslovak Glass Review, roč. 1968: s. 385, roč. 1970: s. 46–51, 1972: s. 82–85.

x

Fukův Klub čtenářů

Knihy z edice Klub čtenářů už jsem zde jednou představoval v podobě, jakou jim v první půlce 60. let vtiskl Adolf Born. Neméně významnou stopu však už před ním v edici zanechal jiný skvělý výtvarník, Vladimír Fuka (1926-1977).

Obálky knih z této edice Fuka navrhoval v krátkém období let 1959-1960, tedy záhy poté, co se podílel na prezentaci Československa na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu:

"Na práci početného štábu, který připravoval a realizoval na tehdejší dobu velmi nekonvenční scénář Santarův, se podílel i Vladimír Fuka. Tento zážitek (...) zásadním způsobem změnil charakter především jeho projevu malířského. V prvé řadě je tu zcela zřetelně rozpoznatelný příklon k proudům současného abstraktivismu, projevující se maximální stylizací a redukcí vizuálních podnětů předmětného světa na výtvarný znak. Práh abstraktního projevu však Vladimír Fuka konce 50. let ještě nepřekročil. (...) Druhým charakteristickým rysem Fukovy malby je volba zcela nové barevné skladby palety, užívající světlé, jemné a relativně optimistické tóny. (...) ve Fukově obrazech (...) jakoby rezonovala atmosféra bruselské expozice (...)."

V roce 1959 také Fuka získává v Lipsku první z mnoha mezinárodních ocenění za svou knižní tvorbu. Období výrazných úspěchů je ale zároveň dobou, kdy je mu diagnostikována cukrovka, na jejíž následky předčasně zemře v roce 1977 v New Yorku. Rokem 1960 se hlavním a doživotním tématem jeho prací stává Labyrint. Tento motiv se objevuje také na dvou obálkách z edice Klub čtenářů.

Takto o Fukově práci na více než dvaceti svazcích edice píše Polana Bregantová:

"Jednotná vazba pracuje s barevnými obměnami hřbetu a jména autora na přední desce, stejně tak na titulním dvoulistu se střídají barvy pod bílým písmem sázeným do bloku či na osu. Přebaly svazků fungují jako jeden celek včetně vnitřních stran, potištěných údaji o autorech a ediční činnosti nakladatelství.
Rozloženou plochu přebalů člení Fuka horizontálně do nepravidelně se sbíhajících (a rozbíhajících) pruhů v pastelových barvách. Doplňuje je stylizovanými kresbami předmětů a lidských postav, pracuje s velkým detailem. (...)
Fuka nebyl typografem a písmo vybíral a komponoval k fotografiím a kresbám spíš intuitivně. Ve shodě s dobovým trendem konce padesátých let uplatňoval písma bezpatková, tučná, bez majuskulí."

Fukova práce na edici Klub čtenářů končí náhle rokem 1960, kdy je po vážném zranění několik měsíců hospitalizován. Štafetu po něm přebírá Adolf Born...

Knihy z edice Klub čtenářů, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, obálka a vazba Vladimír Fuka, 1959-1960.

Citace: Jiří Vykoukal, Vladimír Fuka a české umění čtyřicátých až šedesátých let; Polana Bregantová, Ilustrace Vladimíra Fuky, in: Vladimír Fuka: Cesta labyrintem, Cheb 1996, s. 40, s. 207.