Překvapení na Jarově

Až jednou zase půjdete na procházku po pražském Žižkově, protáhněte si trasu až na Jarov. Najdete tam neznámý skvost české high-tech postmoderny raných 80. let 20. století, objekt občanské vybavenosti s poetickým názvem Lípa. Byl vystavěn podle projektu architekta Václava Šebka (dnes v podstatě neznámý absolvent ČVUT ze "zlatých šedesátých" - absolvoval v roce 1966 ve stejném ročníku jako Vlado Milunič nebo Zdeněk Zavřel). 

Podle původního záměru měla hmota objektu občanské vybavenosti oddělit o něco starší ubytovnu Federálního ministerstva dopravy a spojů (z roku 1965) od rušné a prašné Koněvovy ulice. To se také povedlo a vznikl tak polouzavřený vnitroblok s dominantní sedmimetrovou kinetickou plastikou od sochaře Jiřího Nováka. Ta však byla dokončena zřejmě jako poslední z celého areálu, v roce 1987.

Ve středisku Lípa byla samoobsluha, knihkupectví i vinárna, ve vyšších podlažích sídlila lidová škola umění. Celý objekt byl dobře přístupný z ulice a vytvářel částečně průchozí krytý veřejný prostor podobný velkoměstské pasáži s drobnými obchody. Nejvýraznějším architektonickým prvkem souboru (použitým i na fasádě protější ubytovny) je rastr předsazených panelů ze žlutě natřené oceli s výplněmi z hnědého tónovaného skla. Žluté je také zábradlí v interiérech i exteriérech, ocelové konstrukční prvky, výkladce i okna. Dveře byly naopak natřené sytě červenou, mozaiková výzdoba byla stylizována do zelené a oranžové. 

Když už jsme u té mozaikové výzdoby, za zmínku stojí třeba stylizované "rozpixelované" stromy (jabloně s jablkem poznání, lípy to očividně nejsou) a protější graficky pojatá klávesnice nad schodištěm do lidové školy umění. Jejich autorem by mohl být známý grafický designér Radomír Leszczynski, podepsaný pod světelným kazetonem Lípa nebo (dodnes zachovaným) logotypem LŠU. 

Tím ale výčet známých umělců nekončí, protože na uliční fasádě najdeme i tři velké, zřejmě smaltované tabule s abstraktní malbou, jejímž autorem není nikdo menší než malíř Bedřich Dlouhý, a v nejbližším okolí stavby zakopneme o působivé organické kamenné patníky a pítko (kašničku) od sochaře Josefa Klimeše.

Pozoruhodný areál na Jarově vznikající v letech 1977-1987 si přes svou zchátralost a ošuntělost zachoval harmonii a působivost v celku i detailu. Už jen díky výčtu veřejně přístupných uměleckých děl významných českých výtvarníků si tohle místo zaslouží zachování, respekt a péči.

Jiří Novák - Jiří Novotný, kinetická plastika Křídla, 1987

 

Kamenné patníky od Josefa Klimeše

Logotyp Lípa od Radomíra Leszczynského

Kašna - pítko od Josefa Klimeše

 

Obrazy na fasádě od Bedřicha Dlouhého

Obraz od Bedřicha Dlouhého

Kolekce Flora od Františka Koudelky

 Sklářský designér František Koudelka (1930-1992) navrhl počátkem 70. let rozsáhlou kolekci dekorativního skla s názvem Flora, která kombinovala až šest barevných variant se sedmi různými tvary. Ve sklárnách v Práchni (Borské sklo, n. p.) ruční výroba navázala na Koudelkovu předchozí úspěšnou kolekci Karneval, která se vyznačovala přísnějšími geometrickými tvary a základními zářivými barvami s kontrastními barevnými cákanci. 

Koudelka vědomě navázal hned na tři tradiční sklářské techniky, které byly v té době pozapomenuté, ale přitom nádherně vystihovaly estetiku nastupujících 70. let. Za prvé to bylo tango sklo zářivých teplých odstínů, které sklízelo úspěchy začátkem 20. století a spojujeme si jej hlavně s érou art déco. Pak to byla technika brokování, kdy se horká skelná hmota obaluje v barevných kuličkách - brocích, a také technika pěnového skla (známá už od antiky, proto se jí někdy říká antico), která se u nás sice dělala už řadu let ve Škrdlovicích, ale na výsluní ji v 70. letech opět vynesli kromě Čechů také Poláci a Skandinávci. Všechny tyto staronové sklářské trendy spojil Koudelka do jedné kolekce.

Kolekce Flora je poněkud střídmější než starší Karneval, tvary jsou organičtější a cákance se změnily spíše ve fleky. Autorův záměr byl takový, že každá ze šesti barevných kombinací bude mít zároveň své vlastní tvarosloví. V průběhu výroby ve sklárnách se však toto pravidlo přestalo dodržovat. Občas proto najdeme různé hybridy, dokonce spojení tvaru Flory s dezénem Karneval a podobně - to si ukážeme někdy příště.

Nicméně: základní barevné kombinace jsou tyto: 

sytě modrá se žlutou

sytě modrá s červenou

lahvově zelená s červenou (moje oblíbená)

béžová s oranžovou

béžová s kanárkově žlutou

bílá s fialovou.

Tvary jsou tyto: tři vázy různé výšky, džbán s ručně tvarovaným uchem, hluboká mísa, žardiniéra, svícen, později i popelník a snad také dóza s víčkem. I zde se postupem času poměrně hodně variovalo, výrobky byly foukané z ruky, takže byly velmi tvarově proměnlivé, nemluvě o dekoru, který vlastně dovoloval, aby byl každý jeden výrobek svým způsobem unikátní.

První dvě vázy jsem kdysi uhranutě koupil za pár eur na blešáku ve Vídni, pak už mě vášeň pro Floru nepustila. Třeba naočkuju i vás.

František Koudelka, kolekce dekorativního skla Flora, 1974, výrobce Borské sklo, n. p., sklárna Prácheň.

Stavebnice Panela

Tuhle umělohmotnou stavebnici vyrábělo trochu netypicky Železnobrodské sklo, koncernový podnik. Od 60. let se totiž do jeho sortimentu kromě skleněných výrobků a bižuterie dostaly také drobné plastové výlisky, nejčastěji perle z plastické hmoty. Výroba stavebnic byla jaksi přidružená.

Stavebnice Panela byla ve své době velmi rozšířená a snad i oblíbená, ačkoli skládání jednotlivých dílků do sebe bylo poněkud nad dětské síly. Holt, lego to nebylo.

Ale název roztomilý, že? Akorát z toho zrovna panelák tak úplně složit nešel. Spíš futuristické objekty hodné Karla Pragera.

Rozloučení s Nakagin Capsule Tower

 

Když jsem se v roce 2008 měl možnost podívat do Tokia, byla tahle zvláštní modulární budova už mezinárodně známá jako příklad japonského architektonického metabolismu 60. let, a proto nemohla chybět na mém seznamu "must see". Zároveň se tehdy neslo internetem, že se bude brzy bourat. I to byl důvod si ji zajít alespoň vyfotit. Do cestovního deníku jsem si tehdy zapsal:

"Přejeli jsme metrem na zastávku Šimbaši a rázem jsme se z vesnického prostředí ocitli mezi mrakodrapy. Za pár rohy se objevil Capsule Tower. Zcela předčil mé očekávání, ačkoli je v nesmírně špatném stavu, kape z něj voda a ve většině kapslí už zřejmě nikdo nebydlí.

 

Na dveřích je velká cedule, že při jakémkoli pokusu vstoupit dovnitř okamžitě volají policii. Naštěstí byla jedna kapsle snesena na zem, takže se do ní dalo nahlédnout kulatým oknem. Uvnitř byl kompletně zachovalý interiér i s TV a magnetofonem.

 

Škoda, že to neopraví a neudělají z toho hotel. Já bych tam klidně bydlel."

Nakajin nakonec vydržel chátrat ještě dalších 14 let. 12. dubna 2022 by mělo začít jeho postupné rozebírání. Několik zachovaných kapslí se prý dostane do různých muzejí (zájem jich projevilo osmdesát, včetně několika evropských), takže z něj snad něco málo zůstane na památku. Odvážný experiment, který měl představovat modulární budoucnost lidského bydlení, se stal kuriózním dokladem slepé vývojové větve. Dožil se padesátky.

O Nakagin Capsule Tower jsem tu psal už v roce 2010. Nyní jsem se vrátil k tehdejším (turistickým, amatérským, já vím) fotkám a dávám je k dispozici všechny.