Přemýšleli jste někdy, jak vypadá bruselské výstaviště po šedesáti letech? Kde stál náš pavilon, zda tam po něm něco nezůstalo? Před pár dny jsem se do těch míst vydal. Samozřejmě později napíšu taky o Atomiu a všem ostatním, co jsem v Bruselu objevil, ale teď se chci podělit o zážitek nejhlubší.
Když jsem se vydal bez mapy a dobových fotografií do bruselského královského parku De Laeken, který před téměř šedesáti lety hostil světovou výstavu, obával jsem se, že nic nenajdu. Jakmile jsem ale spatřil Atomium na hlavní promenádě, okamžitě mi v hlavě naskočila mapa, kterou mám doma na zdi. A k tomu všechny ty dobové fotky z knih, které přece znám taky docela důvěrně. A tak jsem se spolehnul na paměť a vydal se poslepu na ona místa. Nejdřív jsem si vzpomněl na slavnou (tedy alespoň u nás) fotku s Tatrou 603. Celkem jsem to trefil, co říkáte?
Pak už bylo jasné, že musím zahnout vpravo, do esovitě prohnuté dlouhé aleje, která je pořád na svém místě, a u které kdysi stály pavilony Lichtenštejnska, Malty, Izraele, Kanady, Argentiny, a až úplně na konci, kde se alej větví do tvaru písmene V, také pavilon Československa. Zhruba v půlce tuto alej na expu protínala jedna z páteřních komunikací výstaviště, přecházející v těch místech ve vyhlídkový most. Zůstalo z něj torzo, počátek, který nikam nevede.
Vpravo od mostu je však zajímavé místo - malá trojúhelníková parcela v celkem prudkém svahu, která tehdy "zbyla" pro pavilon Polska. Měla to být vlastně (z dnešního pohledu nesmírně progresivní) multimediální instalace se zvukovými i vizuálními efekty od předních polských architektů a výtvarníků své doby - nikoliv tedy potěmkinovská vesnice výrobků, které se nikdy reálně neprodávaly, ale umělecký projekt promlouvající současnou řečí.
Asi není divu, že projekt s názvem BX58 rok před výstavou polská komunistická vláda zatrhla. A tak se Polsko nakonec světové výstavy nezúčastnilo, návrh zůstal jen na papíře. (Chcete-li si ho prohlédnout, odkazuji sem.)
Po chvíli se konečně objevila vidlice dvou alejí a v ní palouk, na kterém stál po jednu sezónu československý pavilon. Tehdy byl poněkud skryt za čtyřmi řadami buků, z nichž jsou dnes pořádná stromiska.
Podmínkou belgické královské rodiny bylo, aby se v parku kvůli výstavě pokud možno nekácelo. Čeští architekti Cubr, Hrubý a Pokorný proto od počátku počítali se zachováním některých vzácných dřevin, zejména cedrů, které se tak staly okrasou hlavního vstupu do expozice.
U sloupku ve vestibulu stával popelník, dnes na jeho místě najdeme odpadkový koš. Jinak zůstaly jen ty dva cedry v pozadí.
Na vnitřním nádvoří, v oblouku restaurace Praha, se tehdy zabydlely jehličnany. Přibližně na stejném místě jsou podobné i dnes.
Další vzrostlé stromy se nacházely v bezprostřední blízkosti fasád pavilonu. Většinou to byly vysoké jasany. Našel jsem je tam i dnes. Jsou-li to skutečně ony, nevím. Původní jsou s jistotou asi jen ty cedry.
Bylo zataženo, padal jemný déšť, liduprázdno. Takové tiché místo s pamětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat