Tiskátková typografie

V letech 1964-1971 státní nakladatelství Československý spisovatel vydávalo sérii knih drobnějšího formátu 10x15 cm, které graficky upravil, obálku, předsádku a vazbu navrhl Zdenek Seydl, který byl až do roku 1976 vedoucím výtvarným redaktorem nakladatelství.

Třebaže nejsou knihy označeny názvem žádné konkrétní edice, používá se pro ně občas označení Malá edice prózy. Byla zaměřena jednak na vydávání "osvědčené" meziválečné prózy (Olbracht - 14. vydání, Vančura - 6. vydání, Pujmanová - 10. vydání), postupem času se v rámci ní vydávaly prózy úspěšných soudobých autorů (Hrabal - 3. vydání, Aškenazy - 4. vydání), a to obvykle ve velkých nákladech, které odrážely poptávku čtenářů: K. Čapek - 41.000 kusů, Hrabal - 30.000, Neff - 25.000, Aškenazy - 20.000, J. Čapek - 13:000, Vančura - 11.000, Deml - 7.000).

V uvolněnějších letech došlo i na autory a texty po léta opomíjené nebo zakázané. Kvůli dlouhé lhůtě mezi zařazením do edičního plánu a skutečnou publikací vyšel třeba Demlův Tanec smrti až v době začínající normalizace - v roce 1970.

Zdenek Seydl pro malou edici zvolil typografický lettristický experiment: na přebalech, hřbetech i deskách dominují tiskátkové nápisy v převažujícím černo-bílém kontrastu, s doplňkovou jednou či více barvami. Některá řešení evokují meziválečnou avantgardu (M. Pujmanová - Předtucha), jiné používají hru s náhodou či až industriální estetiku technických nápisů stříkaných přes šablonu.

Na předsádce se vždy objevuje jednoduchý grafický motiv zopakovaný na zadní straně přebalu. Desky jsou obvykle černé se zlatou ražbou. 

Sovičky

Drobnou devíticentimetrovou plastiku Sovička navrhl v roce 1960 Jaroslav Ježek. Byla součástí série drobných plastik ptáků, u nichž Ježek postupně opouští plavné, dynamické tvary a více si všímá technologických možností vyjádření v porcelánu. Přemýšlí o využití kruhových otvorů v porcelánu, které se jako dynamizující prvek poprvé objevují na soškách Klisničky a hřebečků nebo Kočky. Obsah však dostávají teprve u série zvířat z let 1960-1963 a stávají se jedním z charakteristických znaků Ježkova rukopisu. Najdeme je u Ryby (1961), Antilopy (1961), a třeba i dvou Koťat - Kotě I (1962) a Kotě II (1963). 

Zároveň Ježek objevuje možnosti podglazurních reliéfních linií a struktur, jimiž jemně naznačuje detail (u ptáků např. křídla), aniž by narušil organický obrys plastiky. Poslední inovací je použití jemných pastelových barevných glazur (šedomodrá, růžová) pro zvýraznění některých detailů.

Do série z roku 1960, na které si Ježek vyzkoušel všechny tři inovace, tedy kromě Sovičky patří i Bažant II a Vodní pták. Figurky se vyráběly nejprve v malých sériích ve Vývojovém závodě Lesov, brzy však výroba přešla do Duchcova a přibylo i kontrastní černo-bílé provedení. 

Bílá varianta pochází z 60. let a vzhledem k nedostatku místa na základně byla značena pouze trojúhelníkovou papírovou nálepkou porcelánky. Černo-bílá varianta pochází ze současné produkce a je opatřena hned čtyřmi označeními: kromě papírové nálepky na ní najdeme i nálepek z růžové porcelánové hmoty, razítko R v kroužku (používá se od roku 2001) a modelové číslo 846. 

Paralelně s porcelánovou tvorbou Jaroslava Ježka vznikaly pro Keramii Znojmo obdobné práce jiných výtvarníků, především Bohumila Dobiáše a Miloslava Smutného. Oba zpracovali motiv sovy, Smutný dokonce opakovaně. Nejspíše právě on je autorem drobné keramické glazované plastiky s modelovým číslem 138:

Pro úplnost dodávám, že Jaroslav Ježek se k motivu sovy vrátil ještě v roce 1964, kdy vytvořil další plastiku, tentokrát zhruba dvojnásobně vysokou a pojatou i s malým soklem. Prohlédnout si ji můžete třeba na stránkách Prague Art & Design.