Jantarové sklo z huti Laura

Tyhle ohnivé a oslnivé skleněné vázy nadměrné velikosti (na výšku mají klidně i půl metru) se občas objevují na českém trhu. Mnozí se domnívají, že jde o návrhy Františka Koudelky pro sklárnu Prácheň, a že snad patří do jeho série Flora z počátku sedmdesátých let. 

Ve skutečnosti jde o výrobky polské sklářské huti Laura z města Tarnów. V této oblasti jihovýchodního Polska (jen pár desítek kilometrů na východ od Krakova) to není jediná známá sklárna - nedaleko najdeme ještě jednu daleko slavnější, sklárnu v Krosně. Název Krosno určitě znáte z kalibrovaného nápojového skla, do kterého se točí pivo a míchají drinky i v českých hospodách.

Žíhané jantarové sklo moderních tvarů se v Polsku stalo jedním ze synonym socialistického designu a ve své době se také docela hodně exportovalo do zahraničí. S českými sklářskými výrobky Františka Koudelky nebo Josefa Hospodky ze stejné doby má také společné časté nálepy nebo mačkaný dekor.

Teď už si je nespletete, že?

Dětské hrníčky z Athosu a Very

 

Co je osvědčené, není třeba měnit, zvlášť v socialistickém hospodářství. A tak se některé části úspěšného servisu Athos navrženého v roce 1967 Ladislavem Švarcem staly součástí o něco pozdějšího servisu Vera (1970) od Václava Dolejše a ještě se použily pro dětské nápojové soupravy. 

Původně čajové šálky z Athosu/Very posloužily samostatně jako roztomilé hrníčky pro děti s veselým potiskem. Lišily se pouze tvarem ouška: zaobleným u Athosu, pravoúhlým u Very. Obojí vyráběla porcelánka Thun v Klášterci nad Ohří.

Zaostřeno na šlehač smetany Rostex

 

Jistě si vzpomínáte. Bombičkový šlehač smetany z národního podniku Rostex Moravská Třebová. Dnes už by šlehačkou sycenou kysličníkem dusným leckdo pohrdal. Ale ta kombinace černého plastu a chemicky zelenkavého eloxovaného hliníku má svoje kouzlo. Znáte ten pocit, tajně si nastříkat plnou pusu šlehačky a doufat, že vás nikdo na rodinné sešlosti nezahlédl?

 

Pokud jste se nechali unést nostalgií, vězte, že ani tenhle kousek vyráběný od 70. let nebyl bez problémů. Že nefunguje, jak má? Tady máte odpověď výrobce:

 

Takže se laskavě seznamte s návodem k použití, než nám šlehačkový autosifon pokazíte:

Ovšem jestli si myslíte, že jen správné používání povede k všeobecné spokojenosti, docela se pletete, protože budete potřebovat hlavně ty sifonové bombičky, které nikde už půl roku nejsou k sehnání!

 

Takže z toho je jen další (moc hezká, designová) škatule s nepoužitelnou hračkou uvnitř:

Polský Krokus

Seznamte se s ikonou polského bruselu: porcelánový servis Krokus z roku 1960. Jeho autorem byl designér Wincenty Potacki (1904–2001), který pro známou porcelánku Ćmielów projektoval už v předválečných letech (od roku 1935) a za desítky let úspěšné spolupráce pro ni připravil desítky populárních vzorů jídelních a nápojových servisů. Jen v roce 1960 byly do výroby v Ćmielově zavedeny hned čtyři servisy podle jeho návrhu: kromě Krokusu také neméně ikonická Goplana, a k nim Lady a Ida – všechny jsou dnes velmi sběratelsky žádané. Brzy po nich následovaly neméně známé Potackého servisy London, June a Joanna.

Oproti našim umělcům a designérům spojeným s érou bruselu, kteří se vesměs všichni narodili ve 20. letech (se stými výročími narození se roztrhl pytel), je Potacki zástupcem starší generace, jež měla bohaté předválečné zkušenosti z výroby a zůstala aktivní i v době zestátněného průmyslu. Možná byste neřekli, že (na svou dobu) hravý a svěží fazón Krokusu a dalších zmíněných servisů navrhoval umělec před šedesátkou. Pro Ćmielów přitom pracoval až do roku 1991!

Na fotkách dnes představuji Krokus ve velmi decentní černobílé variantě s typickým polským proškrabovaným dekorem. Pokud už jste lehce znuděni světem českých servisů Jaroslava Ježka, možná vám přijde k chuti některý z hravých porcelánových servisů ze Ćmielova. Potackého návrhy si můžete prohlédnout třeba na webu muzea v Kielcích nebo aukčního domu Desa Unicum.

Radostné Velikonoce!

Velikonoční pohlednice, 60.-80. léta.

Reliéfní kachle z Uměleckých řemesel

Výtvarnice Lydia Hladíková (1925–1994) a Děvana Mírová (1922–2003) se proslavily zejména společnou prací pro architekturu. Jejich keramické objekty, květináče, zahradní plastiky, dekorativní stěny a obklady ozdobily řadu sídlišť a staveb z 60., 70. a 80. let 20. století, mimo jiné je najdete ve vysílači na Ještědu, na řadě pražských sídlišť včetně experimentálního sídliště Invalidovna, nebo třeba na fasádě obchodního domu Don v Hradci Králové. 

Třetí (a ne jen do počtu) byla v této tvůrčí skupině Marie Rychlíková (*1923), která slavila první úspěchy už v roce 1958 na bruselské výstavě, neboť navrhla porcelánové soubory pro restauraci v československém pavilonu – a získala za ně zlatou medaili. 

Do dějin světových výstav se už jako sehraná trojice zapsaly také v roce 1967, kdy navrhly keramický obklad fasády československého pavilonu na EXPO v Montrealu. Ne náhodou si je ke spolupráci na svých projektech vybrali i tři Karlové české architektury, Hubáček, Filsak a Prager.

My se však dnes podíváme na drobný dekorativní detail z rozsáhlé a bohaté tvorby prvních dvou protagonistek trojice H+M+R. Většina našich keramiků a keramiček si totiž přivydělávala drobnými dílky, které podle jejich návrhu v malých sériích vyráběl podnik Umělecká řemesla, případně je dokonce zhotovovali autorsky ve vlastní dílně a posléze prodávali prostřednictvím galerií Dílo. 

Dvě keramické reliéfní kachle s urbánním, resp. přírodním motivem reprodukuji i se zachovaným a docela zajímavým značením na zadní straně: nechybí autorská signatura, razítko UŘ v lipovém listu a poměrně složité číselné označení, ze kterého nejsem moc moudrý. Při troše fantazie by se z něj dal odvodit rok vzniku 1962, ale kdoví.

Do nitra granátu

Likérovou soupravu z foukaného granátového skla se zlatým potiskem navrhl počátkem 70. let. 20. stol. Jan Gabrhel (1930–2017) ve své domovské sklárně Český křišťál v Chlumu u Třeboně. Zachovala se v původním, nepříliš luxusně pojatém balení (bývala i luxusnější, se saténovou výstelkou) a vzhledem k „niternému“ potisku byla bezpochyby určena pro domácí trh.