Tiskátková typografie

V letech 1964-1971 státní nakladatelství Československý spisovatel vydávalo sérii knih drobnějšího formátu 10x15 cm, které graficky upravil, obálku, předsádku a vazbu navrhl Zdenek Seydl, který byl až do roku 1976 vedoucím výtvarným redaktorem nakladatelství.

Třebaže nejsou knihy označeny názvem žádné konkrétní edice, používá se pro ně občas označení Malá edice prózy. Byla zaměřena jednak na vydávání "osvědčené" meziválečné prózy (Olbracht - 14. vydání, Vančura - 6. vydání, Pujmanová - 10. vydání), postupem času se v rámci ní vydávaly prózy úspěšných soudobých autorů (Hrabal - 3. vydání, Aškenazy - 4. vydání), a to obvykle ve velkých nákladech, které odrážely poptávku čtenářů: K. Čapek - 41.000 kusů, Hrabal - 30.000, Neff - 25.000, Aškenazy - 20.000, J. Čapek - 13:000, Vančura - 11.000, Deml - 7.000).

V uvolněnějších letech došlo i na autory a texty po léta opomíjené nebo zakázané. Kvůli dlouhé lhůtě mezi zařazením do edičního plánu a skutečnou publikací vyšel třeba Demlův Tanec smrti až v době začínající normalizace - v roce 1970.

Zdenek Seydl pro malou edici zvolil typografický lettristický experiment: na přebalech, hřbetech i deskách dominují tiskátkové nápisy v převažujícím černo-bílém kontrastu, s doplňkovou jednou či více barvami. Některá řešení evokují meziválečnou avantgardu (M. Pujmanová - Předtucha), jiné používají hru s náhodou či až industriální estetiku technických nápisů stříkaných přes šablonu.

Na předsádce se vždy objevuje jednoduchý grafický motiv zopakovaný na zadní straně přebalu. Desky jsou obvykle černé se zlatou ražbou. 

Sovičky

Drobnou devíticentimetrovou plastiku Sovička navrhl v roce 1960 Jaroslav Ježek. Byla součástí série drobných plastik ptáků, u nichž Ježek postupně opouští plavné, dynamické tvary a více si všímá technologických možností vyjádření v porcelánu. Přemýšlí o využití kruhových otvorů v porcelánu, které se jako dynamizující prvek poprvé objevují na soškách Klisničky a hřebečků nebo Kočky. Obsah však dostávají teprve u série zvířat z let 1960-1963 a stávají se jedním z charakteristických znaků Ježkova rukopisu. Najdeme je u Ryby (1961), Antilopy (1961), a třeba i dvou Koťat - Kotě I (1962) a Kotě II (1963). 

Zároveň Ježek objevuje možnosti podglazurních reliéfních linií a struktur, jimiž jemně naznačuje detail (u ptáků např. křídla), aniž by narušil organický obrys plastiky. Poslední inovací je použití jemných pastelových barevných glazur (šedomodrá, růžová) pro zvýraznění některých detailů.

Do série z roku 1960, na které si Ježek vyzkoušel všechny tři inovace, tedy kromě Sovičky patří i Bažant II a Vodní pták. Figurky se vyráběly nejprve v malých sériích ve Vývojovém závodě Lesov, brzy však výroba přešla do Duchcova a přibylo i kontrastní černo-bílé provedení. 

Bílá varianta pochází z 60. let a vzhledem k nedostatku místa na základně byla značena pouze trojúhelníkovou papírovou nálepkou porcelánky. Černo-bílá varianta pochází ze současné produkce a je opatřena hned čtyřmi označeními: kromě papírové nálepky na ní najdeme i nálepek z růžové porcelánové hmoty, razítko R v kroužku (používá se od roku 2001) a modelové číslo 846. 

Paralelně s porcelánovou tvorbou Jaroslava Ježka vznikaly pro Keramii Znojmo obdobné práce jiných výtvarníků, především Bohumila Dobiáše a Miloslava Smutného. Oba zpracovali motiv sovy, Smutný dokonce opakovaně. Nejspíše právě on je autorem drobné keramické glazované plastiky s modelovým číslem 138:

Pro úplnost dodávám, že Jaroslav Ježek se k motivu sovy vrátil ještě v roce 1964, kdy vytvořil další plastiku, tentokrát zhruba dvojnásobně vysokou a pojatou i s malým soklem. Prohlédnout si ji můžete třeba na stránkách Prague Art & Design.

Z čerstvého tisku

Hurá! V květnovém čísle prestižního polského časopisu 2+3D nám vyšel článek o československém a polském "bruselu". Deset stran šťavnatého počteníčka!

Brutalismus v Tel Avivu

Tel Aviv je vyhlášenou mekkou milovníků funkcionalistické architektury. Odhaduje se, že v tomto městě bylo ve 30. letech 20. století postaveno až 1500 budov v bauhausovském stylu. Tel Aviv však měl to štěstí, že odkaz bílého funkcionalismu rozvíjeli místní architekti i po druhé světové válce a dodnes tu najdeme mnoho skvostů poválečného mezinárodního modernismu.

Bauhaus se nakonec promítl i do některých brutalistních staveb ze 70. let, v místních betonových monumentech však najdeme i vlivy strukturalismu a metabolismu. Ani telavivské stavby 70. let se nevyhnuly dobře čitelnému vlivu tří guruů poválečné moderní architektury: Corbusiera, Kahna a Niemeyera.

Louis Kahn i Oscar Niemeyer mají v Tel Avivu dokonce své vlastní realizace, to jsem bohužel zjistil až po návratu. Tak snad někdy příště...

Začneme pěkně od moře: od začátku sedmdesátých let dělí vyhlášenou pláž Gordon od města betonové náměstí Atarim, jehož plocha zakrývá čtyřproudovou silnici. Obyvatelé města tak mohou bezpečně přejít rovnou k moři.

Už v době výstavby byl tento projekt kritizován zastánci přirozenější podoby mořského pobřeží. Po čtyřiceti letech stavba sice stále slouží primárnímu účelu, obchody a restaurace jsou však už dávno zavřené a vše postupně chátrá. V restaurační "rotundě" je dnes striptýzový bar.

Architekt Yaakov Rechter (1924-2001), autor náměstí, rotundy i roztomilých betonových slunečníků, byl synem neméně významného architekta Zeeva Rechtera (1899-1960), narozeného na Ukrajině, nadšeného Le Corbusierova žáka a spolutvůrce izraelského "bílého funkcionalismu".

O kus dál po pobřeží na sever se v parčíku na skaliskách usadil corbusierovský vetřelec, dnes hotel Hilton. V letech 1962-1965 jej tu postavili opět podle návrhu Yaakova Rechtera, který předvedl, že i v Izraeli se dá postavit pořádný brusílkovský panelák. Všechny pokoje mají lehce pootočený balkon, aby z každého bylo vidět moře.

V roce 1958 se také Izrael účastnil světové výstavy EXPO v Bruselu. Národní pavilon tehdy postavil architekt Arieh Sharon (1900-1984), původním jménem Ludwig Kurzmann, který se narodil v Haliči a studoval v Brně na Technické stavební škole. Později studoval v Desavském Bauhausu u Waltera Gropia a byl jedním z těch, kteří po roce 1930 přenesli středoevropský funkcionalismus do Svaté země.

Sharon se však nezastavil u elegantních křivek a experimentoval až do pozdního věku. V době, kdy se stavěl jeho pavilon v Bruselu, dokončoval také prestižní zakázku na sídlo Světové sionistické organizace v Tel Avivu (1957).

V roce 1965 začal trvale spolupracovat se svým synem Eldarem Sharonem (?-1994), významným představitelem světového architektonického strukturalismu/metabolismu. Společně navrhli také izraelský pavilon pro EXPO 67 v Montrealu nebo budovu Izraelské národní banky v Jeruzalémě.

Začátkem 80. let obohatili kampus Tel Avivské univerzity vynikající stavbou Sacklerovy lékařské fakulty. Pokud si ji chcete prohlédnout ve filmu, doporučuji skvělý Vávrův a Lipusův dokumentární cyklus Šumné stopy.

Nedaleko Lékařské fakulty se nachází další perla betonové architektury 60. let - Souraskyho ústřední knihovna. Navrhlo ji manželské i architektonické duo Michalea a Sulamith Nadlerových, dokončena byla v roce 1968.

A konečně nějaký důkaz o přetrvávajícím vlivu Bauhausu v telavivské architektuře 60. a 70. let: výškový dům Metzudat Ze'ev v ulici Krále Jiřího. Architekt Mordechaj Ben-Horin jej stavěl od roku 1936 až do roku 1963. Co začalo jako bílý funkcionalismus, skončilo o třicet let později jako betonový brutalismus s rozkošnými křidélky na atice.