Drážďany 1972

Tak jsem náhodně koupil staré diapozitivy. Předčily veškerá má očekávání. Většina z nich pochází ze 70. let, většinou zaznamenávají rodinné události, dovolené a zájezdy ze života jedné anonymní rodiny z Moravy.

Na pozadí pózujícího staršího páru se představuje střední Evropa, jak vypadala před čtyřiceti lety. Se železnou oponou, ruinami z války, socialistickou výstavbou, všudypřítomnou propagandou, ale i krásami všedního dne.

Myslím, že stojí za to podělit se o ně. A tak začínám záběry z dovolené v Německu. Takto vypadaly Drážďany v červenci roku 1972.

Šest německých Večerníčků

Večerníček Radka Pilaře letos slaví padesát let. Říká se, že jde o jednu z nejdéle používaných televizních znělek na světě. Pozoruhodnou znělku však měli už o dva roky dříve v západním Německu. Stejně jako náš Večerníček, i šest skřítků Mainzelů se na obrazovkách bez přestávky objevuje doposud.

Kreslené postavičky zvané Mainzelmännchen spatřily světlo světa spolu s druhým veřejnoprávním programem západoněmecké televize (ZDF) v roce 1963. Šest kreslených skřítků mělo za úkol oddělovat bloky reklam od vysílaného programu, byly tedy něčím na způsob reklamní znělky. Proto byly jejich spoty od počátku krátké; trvaly obvykle deset sekund, během nichž prožívaly jednoduchý, vypointovaný příběh, srovnatelný s komiksovým stripem. Jejich autorem byl výtvarník Wolf Gerlach (1928-2012), narozený v pomořanském městě Stolp (dnes polský Słupsk).

Postavičky, kterým se začalo říkat zkráceně Mainzels (od města Mohuč, v němž má televize ZDF sídlo), se staly populárními nejen v západním Německu, jejich sláva pronikla i za železnou oponu, do tehdejší NDR.

Na konci šedesátých let začaly kromě krátkých spotů (až 500 ročně, v současnosti jich existuje více než 50 000) vznikat i delší animované příběhy, zvané Kapriolen. Od roku 1967 byly filmy barevné. Protože se zpočátku nedali jednotliví skřítci navzájem rozeznat, pojmenoval je autor jednoduše podle písmen abecedy: Anton, Berti, Conni, Det, Edi a Fritzchen.

Gumové figurky se staly oblíbenými maskoty německých dětí po několik generací. Staly se také vyhledávaným sběratelským artiklem, srovnatelným s figurkami Walta Disneye nebo vajíčky Kinder. Jejich vzhled prošel postupem let několika změnami, ale na popularitě neztratily nic ani po více než padesáti letech. Příběhy skřítků Mainzelů vznikají dál.

Takhle vypadaly znělky v 60. letech:

V 70. letech už se objevují souvislejší příběhy. Občas v nich vystupují nejen kreslené, ale i gumové postavičky. Pro video klikněte sem.

Neony v lázních Jeseník

V šedesátých letech neminula modernizace ani lázně Jeseník. Německé názvy lázeňských domů byly v tu dobu už dávno ukryty hluboko v nevědomí, nahrazené hrdiny nové doby: Mír, Bezruč, Wolker, Maryčka.

I Rychlebské hory tehdy zasáhla neonová móda a na léčebné domy bývalého Gräfenbergu byly osazeny světelné názvy, aby v zimní sezóně usnadňovaly orientaci. Lze jen kvitovat, že se jich tolik zachovalo dodnes, a to ve výborném stavu.

Vydejte se do Ústí!

V Muzeu města Ústí nad Labem se v těchto dnech sešlo několik pozoruhodných expozic zaměřených na architekturu a design socialistické éry. Když se do muzea vydáte, čeká vás hned v přízemí putovní výstava československých obchodních domů s lokalizovaným názvem Labe, Máje, Priory, v rámci níž si budete moci 3. a 24. února prohlédnout ústecký obchodní dům Labe, a to včetně běžně nepřístupných prostor.

Zároveň byla v Ústí otevřena retrospektivní výstava architektky Růženy Žertové (poprvé byla uvedena loni v Brně na Špilberku), která má "na svědomí" nejen zmíněný ústecký OD Labe, ale třeba i červený kostičkový Prior v Pardubicích.

To ale zdaleka není vše - až do 1. března najdete v muzeu o patro výš velmi retro a velmi atraktivní výstavu Jak se žilo za Husáka, na níž dokonce instalovali panelákový obývák, školní třídu a samoobsluhu s dobovými artefakty.

A představte si, že k tomu všemu v muzeu uspořádali i rozsáhlou výstavu výrobků přerovské Meopty, na které si můžete udělat jasno v tom, jak se vyvíjel design kamer, fotoaparátů, promítaček a optických zařízení všeho druhu (mají tu i kameru Admira 8, která získala ocenění v Bruselu, a několik typů Meoskopu).

Pokud ještě nebudete mít dost, čeká vás celé půlpatro expozic o fenoménu stavebnice Merkur.

No není to dostatečný důvod k zimnímu výletu?

A když bude venku hezky, můžete si zajít na obhlídku ústeckých architektonických a výtvarných skvostů. Rozhodně je na co koukat. Třeba taková křidélková budova ústeckého magistrátu (dříve KNV) z let 1956-1961, bruselská perla z dílny zdejšího Státního projektového ústavu.

Kovová plastika dua Kmentová-Zoubek byla sice z fasády v devadesátých letech snesena (od té doby má budova poněkud tupý výraz), ale prý neskončila ve šrotu a je tedy naděje, že se na své místo zase vrátí. Na shledanou v lepších časech.

A ještě jedna poznámka: budova byla již dva roky po dokončení prohlášena kulturní památkou a zůstává jí dodnes. Pánbůh zaplať.

Asi před rokem se v tisku psalo o pozoruhodné mozaice u obchodního komplexu v Masarykově ulici od výtvarníka Petra Menše z roku 1986. Je ohrožena zatékáním a pomalu, ale jistě odpadává. Potvrzuji, jde o nádherné dílo námětem, rozměry i barevností, které volá po urychlené záchraně.

Když už mají v Ústí tu retrospektivu architektky Růženy Žertové, nesmíte při procházce vynechat ani její Obchodní dům Labe z let 1967-1974.

Fontána Labe od sochaře Karla Kronycha byla už několikrát odsouzena k zániku, ale zatím statečně odolává. Místní jí familiérně říkají Nesmysl.

Poněkud megalomanská přístavba Krajského národního výboru z roku 1985 se může pochlubit mozaikou, jejíž sláva už dávno překročila hranice kraje. Prý je dokonce jednou z největších a nejvyšších na světě.

Dílo výtvarníka Miroslava Houry zobrazuje dějiny ústeckého kraje od časů Přemysla Oráče (Stadice jsou od Ústí vzdáleny sotva deset kilometrů) přes rozvoj průmyslu, těžby a sklářství, dělnické stávky, až po šťastnou (rozuměj socialistickou) budoucnost s odlesky zlatavého slunce na bělostných křídlech holubic míru. Příběh bílého domečku uprostřed je dostatečně známý, tak jej nebudu rozmazávat, ale prý je to dnes turistická atrakce číslo jedna.

...Nezapomeňte však vstoupit dovnitř. Čeká vás intaktní vestibul s mramorovým schodištěm a spoustou dobových dekorativních prvků, ale především málo známá, zato však špičková práce našich nejslavnějších sklářů, dvojice Libenský-Brychtová. Skleněná plastika Pták (1984) se skládá ze tří plátů taveného skla medové barvy. Nestydělo by se za ni žádné muzeum skla kdekoli na světě. Mně osobně připomíná staré logo Československých spojů. Vybavíte si ho ještě?

Ústí nad Labem prý má nejméně kulturních památek ze všech krajských měst České republiky. Snad už pomalu uzrává čas s tím něco dělat. Kvalitní moderní architektury je tu habaděj.