Perličky normalizační filokartie

Okénkové obrázky na pohyblivém kolečku určitě nevymysleli až v 70. letech v Československu. Tenhle princip je znám minimálně od dob středověkých orlojů a hodinových strojků a možná ještě mnohem déle. Pohlednice s tímto primitivním, ale velmi atraktivním motivem se vydávaly už v 19. století, ne náhodou bývaly často právě s motivem orloje. 

Tahle konkrétní kolekce okénkových pohlednic z různých koutů ČSSR vyšla začátkem 70. let, o čemž svědčí razítka jejich odeslání, léta 1972, 1973 a 1974. Vydalo je nakladatelství Orbis v Praze a stály o dost víc než běžné pohlednice - celých 3,50 Kčs!

Zatoulala se mezi ně i jedna leporelová pohlednice z Teplic, také vydaná v Orbisu. Jak je uvedeno na zadní straně, princip leporelových okének byl československým chráněným vzorem č. 5571. 

Mozek z hlavy Pavla Hlavy

Tyhle vázy špičkového sklářského výtvarníka Pavla Hlavy (1924–2003) určitě dobře znáte. Jsou dokonce tak notoricky známé, že si jich člověk pamatující 70. a 80. léta vlastně přestane všímat. Někteří dokonce tvrdí, že jsou ošklivé. Taky se jim začalo ošklivě říkat: mozky. I poangličtěné označení brain vase už dávno překročilo náš malý český rybníček.

Jako výtvarník Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) se Pavel Hlava v šedesátých letech věnoval návrhům skla pro široké spektrum skláren, věnoval se jak sklu běžnému, užitkovému a nápojovému, tak autorské skleněné plastice. Někde uprostřed mezi těmito póly byly jeho návrhy sériového dekorativního skla mj. pro národní podniky Karlovarské sklo a Borské sklo, vyznačující se často neotřelými výrobními postupy. Od roku 1964 pracuje s technologií foukání skla do drátěné formy. Právě touto technikou vznikla v roce 1968 také kolekce váz, mís a popelníků několika velikostí, o níž je dnes řeč. Vyráběla se v sklárnách v Novém Boru v řadě barevných variant a zřejmě i řadu let.

Ve srovnání s Hlavovými autorskými "bublinovými" díly, vzniklými ve stejné době a stejnou technikou vyfukování do drátěné formy, jsou tyhle velkosériové mozky vlastně slabým odvarem. Pořád však v sobě mají onen expresivní náboj, energii proudu žhavé skelné hmoty jakoby zastavené v čase. Jak se píše v umělcově nekrologu z roku 2003, sám Pavel Hlava tvrdíval, že výtvarné nápady jsou produktem mozku, nikoli očí. Možná se na ně zkusme dívat právě takhle: jako na výsledek velkého uměleckého a technologického experimentu, který se kdosi pokusil zpřístupnit širokým masám.

Betonová metafyzika

Pavilon pro Reinerou fresku v Duchcově patří k nejlepším architektonickým realizacím druhé poloviny 20. století na našem území. Svou nestárnoucí čistotou a suverenitou inspiruje i architekty současné generace. Ve své době to byl počin výjimečný, vymykající se nejen tehdejší stavební produkci, ale i dobové praxi památkové péče. Dokonce natolik unikátní, že jeho realizaci zaštiťovalo UNESCO.

Osudy cenného barokního špitálu v areálu duchcovského zámku jsou docela dobře známé. Celá třetina zámecké zahrady spolu se špitální budovou a kostelem Nanebevzetí Panny Marie ustoupila roku 1958 těžbě hnědého uhlí. Vládním rozhodnutím byla z této barokní památky zachráněna sochařská a malířská výzdoba, mezi jejíž autory patřili mistři českého baroka: Václav Vavřinec Reiner, Ferdinand Maxmilián Brokoff a Matyáš Bernard Braun a jeho dílna. Paradoxně se později ukázalo, že těžba hnědého uhlí se na tomto místě nevyplatí a památka byla vyhozena do povětří zbytečně...

Záchrana barokních skvostů z duchcovského zámeckého areálu se mezitím pro Československo stala výkladní skříní socialistické památkové péče (podobně jako o něco později přesun kostela v Mostě). Části Reinerovy fresky byly dokonce vystaveny na EXPO 67 v Montrealu.

V roce 1966 byl návrhem nového pavilonu pro prezentaci fresky pověřen architekt Jan Sokol (1904–1987) a vzhledem k jeho nedobrým vztahům s komunistickým režimem je to bohužel vlastně jediná jeho velká realizace. Sokol se jakožto věřící člověk po celý život věnoval návrhům kostelů a úpravám liturgických prostor (první projektoval už ve 22 letech), žádný jeho kostel však postaven nebyl. Je patrné, že duchcovský pavilon spíše než jako výstavní objekt navrhoval jako sakrální prostor – vždyť i dnes v tomto interiéru jakákoli popiska nebo obrázek na zdi působí nepatřičně.

Po ideové stránce Sokol jistě věděl přesně, co dělá: vnější svět zahrady reprezentují čtyři sochy ve vnějších nikách, znázorňující postavy z antické mytologie – Amfitrité, Afrodité, Andromedu a Flóru, zatímco v interiéru našla své místo pouze díla s křesťanskou tematikou. Samotná freska v kupoli pavilonu znázorňuje okamžik nanebevzetí Panny Marie a postavy Nejsvětější Trojice obklopené nebeskými zástupy. Vnitřní kupole s druhotně osazenou freskou se vně pavilonu projevuje stylizovanou krystalickou korunou složenou ze 72 rovnoramenných trojúhelníků. Když byla v roce 1976 pokryta měděným plechem, na několik týdnů se růžovozlatě rozzářila, dokud ji nepokryla patina severočeských zplodin.

Čísla, která se tu v exteriéru i interiéru opakují, jsou násobky 3 a 4, vždy symetricky uspořádané do trojúhelníku, kříže nebo čtverce. Budete-li počítat jednotlivé prvky stavby, vždy dojdete k řadě 3 – 4 – 6 – 8 – 12 – 18 – 24 – 48 – 72.

Uvnitř jsou symetricky osazeny Braunovy alegorie tří základních křesťanských ctností: Víry, Naděje a Lásky, doplněné do čtveřice alegorií Trpělivosti. Čtyři pomyslné pilíře křesťanství se přesně v místě osazení těchto soch převtělují do skutečných čtyř betonových pilířů stavby.

Posvátný dojem z prostoru vyvolává také práce se světlem: okna jsou neprůhledná, ale proudí skrze ně dostatek světla. Kolmo na osu dvou protilehlých světelných vertikál se nacházejí dvě zrcadlově osazené dvojice Brokoffových soch Kalvárie: truchlící Panna Marie a svatý Jan. Je až neuvěřitelné, že se tu ocitly dvakrát! Jeden pár soch světlý, s vrstvou křídového nátěru, druhý zčernalý venkovním prostředím původního osazení.

Mezi postavami sv. Jana a Panny Marie bychom čekali ukřižovaného Krista. A on tu opravdu je: do kříže k dvěma světelným vertikálám máme dva nejtmavší rohy ukrývající vertikální zlom v betonové stěně a horizontální šalování: náznak dřevěných ramen kříže.

Pavilon se nakonec stavěl více než deset let: první práce byly zahájeny v roce 1972, zpřístupněn byl 19. května 1983. Zvolený pohledový beton se míchal z nejlepších možných surovin, z výběrového písku, jenž mu dal narůžovělý odstín. Plánovaná životnost: tři staletí. Tak se to uvádí v dobovém průvodci.

Už jen technické parametry stavby, která vynesla fresku přesně do stejné výše nad podlahou, jako byla původní barokní kopule, nebo dosud neuzavřený příběh nesmírně složité záchrany Reinerovy fresky, to vše dělá z tohoto díla unikát v celoevropském měřítku. Co je však na tomto klenotu nejcennější, je hluboké provázání moderní architektury s tradicí barokního, chcete-li metafyzického myšlení. A to v době, která takovému přístupu nejen nepřála, ale jeho představitele přímo pronásledovala.