Nový keramický materiál nazvaný kera-vitral byl vyvinut
v Keramických závodech ve Znojmě v roce 1967. Jeho zvláštní
vlastnosti zajišťovalo složení keramické hmoty: vysoký obsah kaolinu a bělavá
barva jej vzhledem přibližovaly porcelánu, speciální příměs křemene a živic
však zajišťovala jeho nadprůměrnou tvrdost a pevnost. Je to materiál poměrně
těžký, což však bylo považováno spíše za výhodu a důkaz trvanlivosti. Psalo se,
že je „téměř nerozbitný“ – odolný vůči otlučení, prasknutí i běžným detergentům.
Zvládne i myčku, a protože jde o keramiku vysokožárovou, hodí se i pro zapékání
v troubě (oven-to-table cooking).
Ideální je tedy pro použití v restauračním a hotelovém
provozu. A v hotelech se kera-vitralové servisy skutečně uplatnily,
používaly se například v horském hotelu na Ještědu. Jídelní soubor pro Ještěd (foto zde) navrhl výtvarník Karel Wünsch (1932), který na jeho vznik vzpomínal takto:
„Tenkrát
v Teplicích byly technické keramické závody, kde dělali izolátory na
vysoké vedení a ještě jako přidruženou výrobu vyráběli hrníčky a podobné věci.
A tam vyvinuli novou hmotu, pojmenovali to vitrál, a to bylo něco mezi
porcelánem a keramikou, bylo to velice tvrdé, byla to vysoko pálená keramika na
ty izolátory a na rozdíl od porcelánu se to dalo glazovat. Rozhodl jsem se tedy
pro ten vitrál s tím, že ho nechám naglazovat na hnědo.
A aby bylo všecko
v pořádku, také jsem si nejdříve v té keramické továrně nechal udělat
asi tři sady a nejdříve jsme to testovali doma. Manželka říkala, že je to těžký,
že se to blbě bere do ruky. Pak právě přijel pan Pikal, a ten, když to viděl,
tak se pro to nadchnul a on měl úžasné slovo ve své branži a těm ředitelům a
náměstkům řekl: To je ono, to je přesně ono! A bylo to ono.“
A jak byly koncem 60. let kera-vitralové soubory hodnoceny
po estetické stránce? Časopis Czechoslovak Glass Review uváděl, že výrobky svým
robustnějším vzhledem výborně zapadají do tehdejší rustikální módy. V propagačním
článku dokonce ohlašoval „návrat keramiky do současného interiéru a městských
domácností“, ovšem pro jistotu nezapomněl dodat, že se kera-vitral stejně dobře
hodí i na víkendové chaty.
První série měly medově hnědou a olivově zelenou glazuru,
později byl přidán ještě tmavě hnědý a modrý odstín. U všech se uplatnil
jednoduchý reliéfní dekor, který mohl vyniknout v kombinaci
s polopropustnou „skelnou“ glazurou, jež ve vystouplých plochách bledne
(řídne), zatímco v hlubších částech dekoru působí ve svém nejtmavším
(nejsytějším) odstínu. Již začátkem 70. let se objevují také dekory kombinující
zmíněné tmavé glazury s glazurou transparentní a dekorativním potiskem.
servis Astra, 1968
Brzy
následoval také servis Kina (také Kinna) s horizontálními proužky, jehož
designérem byl keramik Antonín Hoschna (1943–2015), který se znojemskými
keramickými závody spolupracoval dlouhodobě.
Servis Kinna, 1968
Servis Kinna s dekorativním potiskem, 1972
Ještě v roce 1969 byly soubory z nové keramické
hmoty zařazeny mezi vynikající výrobky CID (Czechoslovak Industrial Design) a
v počáteční fázi výroby se skutečně výborně trefily do celosvětového
trendu návratu k prostotě, řemeslu, rustikálnosti, lidovému dekoru,
přírodním materiálům a odstínům.
Jelikož se jednalo (ve srovnání s porcelánem) o
levné výrobky, zabydlely se záhy v mnoha československých domácnostech,
většinou ve funkci každodenního nádobí, při jehož používání není třeba zvláštní
opatrnosti. Hrubý vzhled předurčil kera-vitral stát se povinným inventářem
loveckých chat a rekreačních chalup. Na mnoha z nich přežívá dodnes.
Citace a literatura:
Milena Lánská (red.), Vzpomínky
na Ještěd, Liberec 2015, s. 19.
Časopis Czechoslovak Glass Review, roč. 1968: s. 385,
roč. 1970: s. 46–51, 1972: s. 82–85.
x
super!!!
OdpovědětVymazat